Přinášejí nám moderní umění a nevědomky zároveň ilustrují společnost, v níž existují. Zdánlivě jsou možná nesouměřitelné, přesto má ale jejich srovnání hlubší smysl.

Čím se tyto tři instituce liší, co je jim společné a co by jim být společné mělo? Tate Modern má bezesporu světové renomé. Není to dáno jen tradicí a materiálním zázemím. To, co je pro současnost významnější, je průběžná velkorysá a chytrá kurátorská strategie, která zajišťuje, že Tate Modern je neustále v povědomí nejen odborné, ale zejména nejširší kulturní veřejnosti na celém světě. Patří bezesporu do „ivy league“ muzeí, mezi ty instituce, které mají v oblasti kultury světový význam. To, co zakládá její místo na výsluní, jsou tedy především dočasné výstavy, které lákají návštěvníky z celého světa k návštěvě města nad Temží.

V porovnání s tím, jakoby „Veletržák“ ani žádnou strategii neměl. Rozhodně ne tu živou, srozumitelnou, lákající alespoň občas zástupy zájemců ochotných vystát kvůli výstavě i dlouhou frontu, jak je v Londýně běžné. Veletržní palác je ospalý, nudný a prostě jen přežívá. Když už se dostane na stránky novin, čteme spíše o hádkách současných zaměstnanců s minulými nebo o tom co je čí. Sama Národní galerie jakoby žila ze své podstaty, nehybně a poněkud strnule. Absence významných dočasných výstav je to hlavní, co Veletržnímu paláci škodí. Častou odpovědí na tyto výtky je, že nejsou peníze. Pak ale stačí podívat se třeba na Rudolfínum - těžko uvěřit, že by mělo štědrého utajeného sponzora.

O ospalosti se nedá mluvit v případě Doxu. Tato soukromá iniciativa několika nadšenců, jakási vzdoroakce či výsledek osobní umanutosti si vytkla za cíl přinášet moderní umění v té nejzranitelnější podobě: neověřené, často kontroverzní, angažované, někdy politické, občas populární, ale nikdy populistické. Pamatuji si, jak dnešní ředitel DOXu v montérkách míchal na nádvoří beton a kolečkem rozvážel směs do zadního křídla objektu. DOX se vědomě pohybuje v určitých rizicích, jak odborných, tak i existenčních, s jediným cílem: provokovat k nekonvečnímu myšlení, otvírat nové obzory, klást otázky a hledat odpovědi. Vedle osvědčených jmen současné scény zde mají prostor i umělci, kteří se teprve hledají. Toto dávání se všanc s lehkostí a zdánlivě bez pudu sebezáchovy je do jisté míry sympatické. Nikdy to nebudou masově populární akce. Tápání v těchto menšinových vodách by jistě zasloužilo velkou a konkrétní podporu a je velkým štěstím, že existuje pár lidí, kteří jsou dlouhodobě ochotni tuto instituci dotovat. Motto: „Dnes, kdy stále více lidí myslí nebezpečně stejným způsobem, schopnost umění znejistit naše obvyklé způsoby vnímání může být jeho největším přínosem,“ určitě platí a je podstatou naděje.

Rozdíl mezi Tate Modern a Veletržním palácem odpovídá rozdílu mezi Českem a Británií - v nejrůznějších aspektech. Tak jako Čechům chybí common sense, velkorysost, přirozená a nemanifestovaná sebedůvěra a vzdálený horizont, tak se projevuje i naše Národní Galerie v porovnání s Tate Modern. Ještě, že máme humor. Ještě, že je tu DOX.

Tate Modern

Tate Modern vystavuje národní sbírku moderního umění od roku 1900 do současné doby. Sídlí v budově původní elektrárny Bankside na jižním nábřeží Temže. Jejím tvůrcem byl sir Giles Gilbert Scott, architekt slavné elektrárny Battersea. Po rekonstrukci dle projektu švýcarské kanceláře Herzog de Meuron byla budova roku 2000 otevřena jako galerie. Stálá expozice se nachází ve třetím a pátém poschodí, zatímco ve čtvrtém patře probíhají dočasné výstavní akce. Po otevření byla sbírka galerie uspořádána tematicky ve skupinách: historie – paměť – společnost; nahota – akce – tělo; krajina – hmota – prostředí; zátiší – objekty – reálný život. V majetku galerie je celkem kolem 70000 artefaktů.
Turbínová hala tvořící centrální prostor galerie je každoročně využívaná pro speciální výstavy současných umělců.

Národní Galerie – Veletržní palác

Obdobou Tate Modern v Praze je Sbírka moderního umění Národní Galerie v Praze Stálá expozice umění 20. a 21. století seznamuje ve třech podlažích Veletržního paláce s vývojem českého i zahraničního výtvarného umění posledních dvou staletí. Rozsáhlé výstavní sály funkcionalistické budovy umožnily dát prostor pro více než dvěma tisícům exponátů. Výstava představuje práce klíčových autorů českého výtvarného umění v monografických profilech nebo ve výběru stěžejních děl, ale také práce autorů zahraničních. Obraz doby dokreslují ukázky architektury, nábytku, uměleckého řemesla, módy, designu a scénografie. České umění je ukázáno v těch kvalitách, které jej odlišují od světového, a činí ho jedinečným.

DOX

Centrum současného umění DOX v Praze je soukromá instituce, která představuje a prosazuje současné umění. Snaží se prezentovat soudobé české umění v mezinárodním kontextu a rozvíjet výměnu a přesahy mezi různými uměleckými obory. Od malířství a sochařství k fotografii, designu, architektuře, filmu, videu či novým médiím. Je vnímáno jako dynamický prostor pro konfrontaci rozdílných přístupů a tendencí.