V pátek mi to nedalo a řekla jsem si, že když už se blíží ty Vánoce, tak právě na DESIGNSUPERMARKETU mám jedinečnou šanci vybrat dárky pro své blízké. Nebo pro sebe? Kdo by odolal kouskům od Narnish, Mirky Horké, zahraničním Muslim brothers nebo těm nejkrásnějším kabátům od Odivi?
Pokud chcete šperk nebo bižuterii, nesmíte se zapomenout podívat prsteny Evy Růžičkové nebo novou kolekci Janji Prókic! Kvalitní kožené tašky každoročně nabízí značka PLAYBAG. Pro to nejvonavější mýdlo si zajděte do stánku Soap. Na diáře do Papelote! Pokud hledáte kvalitní čtení nesmíte vynechat místní bookshop, kde najdete publikace o designu a výtvarném umění nebo pohádkové knihy pro ty nejmenší. A na dobré koláče a kvalitní kávu do stánku Original Cofee.

Každý den můžeme take využít doprovodný program v rámci výstavních projektů, přednášek a workshopů.

Vše končí závěrečným večírkem! Který jako každý rok, rozhodně stojí za to. Ti z vás, kdo jste nestihli akci navštívit, těšte se opět za rok!

Ve čtvrtek 11. prosince odstartoval 8. ročník designSUPERMARKETU, největší prodejní přehlídka současného designu. Proběhl v renesančním Domě U Minuty na Staroměstském náměstí. V posledním půlroce jsme zde mohli shlédnout tři designové akce: říjnový Designblok, listopadový Designweek a nyní přišel prosincový Designsupermarket. Osobně akci hodnotím 10/10. Atmosféra U Minury je jedinečná, skvělá venkovní instalace, příjemná hudba, vánoční atmosféra, ale hlavně kvalita vystavujících produktů je fajn! Nabízí se výběr tvorby autorů a značek nejen českého i zahraničního designu. Najdeme zde oděvy, šperky a další předměty, u kterých hraje design významnou roli.

Ve středu jsem odstartovala začátek celé akce vernisáží. Po jednom patře jsem byla tak unavená prodíráním se mezi lidmi, že jsem si raději zaběhla pro pivo OKOLO a bavila se s přáteli na venkovním ochozu, kde vytváří naprosto neskutečnou atmosféru nainstalovaná diskokoule, která odráží růžové světlo po celém atriu. Trochu jsem si zatančila v 1. patře, kde každý večer hrajou Djs.

Ve čvrtek jsem akci opět navštívila a to sice jako suverénní návštěvník. Posbírala jsem potřebný materiál, udělala si tipy na vánoční dárky.

Proč bychom vůbec měli nakupovat věci z pohledu a v určité situaci naprosto zbytné a často ještě s tak iracionální a objektivně nevypočitatelnou cenou…

Žijeme přecejen ještě ve smyslovém věku, jak ho označil původem ruský sociolog Pitirim Sorokin , ovšem nacházíme se pravděpodobně na jeho sklonku. Je to období, které bychom mohli charakterizovat ekonomickým vzrůstem, kreativitou a budováním materiálního zázemí čili rozkvětu společnosti a blahobytu,které spočívá v kumulování peněz jako prostředku k jeho zajištění. Zároveň je to období, kdy po „tvrdé práci“, jež vedla k vytváření zdrojů a budování, začínáme toužit po požitcích a nejen toužíme, ale postupně si je dopřáváme a naplňujeme si naše sny a touhy. Když nepotřebujeme prostředky už jen k zaobstarání obživy, ale začínáme jich mít nadbytek, že pouhé jejich hromadění a odkládání stranou i z hlediska ekonomiky je neefektivní, začínáme hledat možnosti do čeho rozumného , co nám bude navíc přinášet potěšení, společenský kredit a třeba i obdiv ostatních, bychom je mohli uložit.

Každý si do jisté míry rád staví „ pomníček“ a zanechává po sobě odkaz, vzpomínku, dědictví či dokonce poselství. Kromě genetického otisku a pokračování, jak nám velí příroda v podobě dětí, často toužíme po tom vybudovat něco viditelného, zaštiťujeme se altruisticky poháněným puzením. Ideální možností, jak toto vše zhodnotit, zachovat se tedy dostatečně altruisticky a být příkladným humanistou a milovníkem všeho krásného, protože i tak budeme obdivováni a některým se podaří vyniknout obzvlášť v této disciplíně zvané sběratelství a mecenášství neboli podporování umění.

Výtvarné umění, protože si dovolím vynechat hudební, básnické, literární, divadelní, taneční a mnohá další odvětví, nám skýtá nepřeberné množství, jak se realizovat a schopnějším i dobře investovat a zhodnocovat vložené peníze. Jen u málokterých investic můžete dosáhnout takového vzrůstu a výsledků jako právě v umění. Nejedná se ovšem o sázku na jistoty a pravděpodobnost se dá jen stěží spočítat. Pozor, protože se zajisté vyskytnou lidé, kteří vám budou tvrdit, že právě koupí toho kterého díla jste bezpečně uložili peníze a můžete za několik let očekávat konkrétní výsledek. Upřímně řečeno vás jen klame, protože vypočíst a předvést v grafech včetně veškerých rizik takovéto jistoty nelze. Je to sázka do loterie, ale o to zajímavější bývá výsledek. Jedná se o šálení či pábení, které provádějí běžně investiční poradci, makléři.

Umění je skutečně specifická disciplína, kde nelze předvídat,nedají se vytvářet ani matematické modely. Výsledek a vzrůst se nedá spočítat a přesně odhadnout. Často je to otázka intuice a samozřejmě náhoda v té nejčistší podobě a duchu. Umění je nádherným případem tzv. černé labuti – nevíme, kolik takových labutí se vyskytne a kdy přijdou, situaci nemůžeme modelovat a právě v tom tkví překvapivé, astronomické částky, které umění může generovat. Je to hazard, sázka společně s citem a intuicí. Kvality díla nevycítí každý. Člověk, který je schopen vytipovat a ucítit kvalitu, je obdarován nadáním podobně jako samotný umělec či obchodník. Jedinec s takovým talentem a intuicí, ještě pokud je podložená zkušeností, vědomostmi z oboru dějin umění a znalostí technik a řemesla, je obdařen jedinečnými schopnostmi, které ho předurčují k tomu, aby se orientoval a dokázal vybrat dílo, které bude nadčasové a obstojí i v budoucnosti. Stává se tak tím pravým poradcem, který vám může pomoci s výběrem uměleckých děl či položit základ a systematicky vám pomoct budovat vaši sbírku umění. Najít podobného poradce se skutečně vyplatí a nejedná se o vyhozené peníze, protože vám pomůže orientovat se na trhu, mezi umělci a je schopen vám vyhledat a nabídnout řadu možností, čímž bude rozšiřovat vaše rozhledy. Je důležité, aby vás také poznal-váš charakter, zaměření, cit a pochopil, k čemu inklinujete a mezi čím se cítíte dobře, protože mezi a s uměním je důležité se naučit žít a to nikoliv násilným způsobem.

Umělecké dílo vám může přinést řadu benefitů a potěšení. Je více než zlatými cihličkami,diamanty v trezoru, které jsou sice uměleckým dílem ale v trezoru? Prakticky „zločinem“ proti umění je, když artefakt končí uložením v trezoru, protože je to věc, za kterou jsme utratili horentní sumu a proto byste se snad měli bát ji vystavovat. Popírali byste ovšem veškerou existenci takového díla, protože bylo zrozeno nikoliv proto, aby dřímalo ukryto před jeho obdivovateli. Umělec ho zajisté vytvářel hned z několika popudů – často z vnitřních stavů a rozpoložení jako prostředek komunikace se světem nebo třeba jen bezprostředním okolím. Jeho dílo je nonverbálním prostředkem, kterým vytváří svůj názor a postoje k nám , ke světu. Může být i jakousi arteterapií, sdělením osobních zážitků,ale i náboženských, politických, morálních postojů.

Promlouvá ke světu skrze diváka a snaží se přenést svůj bezprostřední zážitek, který je velmi niterný až k politickému přesvědčení, jelikož umění bylo vždy státotvorným prostředkem i možností jak kultivovat, vychovávat a prosazovat ideologie. Mohlo nahrazovat i slovo či ho interpretovat. V každém díle je obsažena emoce, přestože někdy je vedena ryzím pragmatismem a vědeckým základem. Umělci se v historii vždy snažili experimentovat a nepřenášet jen své zážitky a pocity, ale zkoušeli a uplatňovali názorně ve svých dílech fyzikální zákony a zabývali se filozofií.

V umění je přítomna lidská civilizace a také ji spoluformovalo a zanechává její odkaz už od pravěku. Je přirozenou součástí našeho života, pravěcí lovci měli potřebu zobrazovat a komunikovat obrazy a navazovat vztahy s blízkým světem. Přenášeli do výjevů své touhy a úsilí přežít a upevňovat společenství. Umění bylo odjakživa i prvkem stmelujícím lidskou komunitu a formujícím společnost na vyšší úrovni, později přebíralo i výchovné cíle, vždy nás kultivovalo a především odlišovalo od ostatních biologických druhů. Je specifickou dovedností, mohli bychom ji nazvat i nadstavbou – prostě něčím, co ostatní savci i ti nejbližší nedovedou.

V umění se zrcadlí vývoj myšlení , kumuluje v sobě obrovskou duchovní energii, která nám přináší naději a povznáší nás nad ubohost a jednoduchost naší existence, proto funguje jako ideální terapie a komunikační prostředek.

Jeho jedinečností je, že počet artefaktů od konkrétního umělce je omezený. Zvláště po smrti již renomovaného umělce nikdy nebude nabývat kvantitativně, což vede k jeho zhodnocování a v některých případech až k astronomické a nepředstavitelné ceně, kterou určuje trh. Aukce v posledních letech ukázaly, že cenu skutečně nelze odhadnout dopředu a ekonomická krize v naší západní civilizaci jen vzbudila zájem o umělecká díla jako jedinečný prostředek, který je schopen neuvěřitelně zhodnotit vložené peníze. Majitel předpokládá samozřejmě, že cena bude narůstat i v budoucnu, ovšem to není vždy jisté. Řada umělců znamenala modní trend a zaznamenala oblibu jen v určité době, přestože někdy byli na vrcholu, upadli poté naprosto v zapomnění.

Čili pokud nechceme pojímat nákup uměleckého díla jen jako investici, do které uložíme finanční prostředky, vybírejme intuicí, řiďme se citem. Přistupujme k dílu jako k duchovní hodnotě, objektu, se kterým chceme žít, vlastnit ho, se kterým dlouhodobě vydržíme a dokážeme se na něj dívat, používat ho a vnímat celá léta. Takové dílo je pro nás totiž nejhodnotnějším. Zároveň po letech, když opouští tvůrce, začíná žít svým životem a vytvářet si svůj vlastní příběh bytí a existence. Pro nás a další generace svoji hodnotu nikdy neztratí, je součástí našeho životního příběhu a třeba i duchovním odkazem-záznamem naší rodiny.

Proto je dobré mít a plnit prostor našeho žití uměleckými díly a nikoliv jen spotřebními předměty, zanecháváme v něm duši a předáváme ji dál jak v jednotlivém díle , tak v celé sbírce, pokud se nám něco podobného podaří. Umění je projevem naší civilizace, což mějme na paměti, je odkazem a zvláštní lidskou dovedností.

Příroda byla odjakživa nedílnou součástí lidského života a jako taková se také objevuje ve výtvarném umění již od jeho počátků. Role, jakou hrála, se ale měnila.

Příroda, krajina − věčná inspirace všech umělců, zdroj života, prostor v němž žijeme. Lidé ji zobrazovali, už od počátku věků a své existence, tehdy to však nevnímali jako umění, ale jako magickou součást života, prostředek komunikace mezi bohy a jimi, prosbu, aby uspěli při lovu a pochopili duše zvířat, která jim pak dala sílu přežít. Takové jsou stopy v jeskyních, které označujeme jako umění. Jsou to převážně malby, ale vznikaly i plastiky či skulptury většinou zvířecích figur a žen jako ideálních matek. Jejich tělo představuje jakousi zmenšenou krajinu. Ostatně ženské tělo je ideální „malou krajinou“ s pohořími, dolinami, propastmi, jeskyněmi, lesy. 

Krajina v některých kulturách byla zobrazována prostřednictvím jednotlivosti, představovala dokonalost právě v detailu. Tak se odraží v japonské malbě sumie i čínské krajinomalbě. Pták i motýl může být obrazem fauny a pohybu, kámen pak věčnosti a času, voda zase obrazem života, zdroje, který očišťuje a rozvádí všechny živiny. Všechny prvky musely být zastoupeny − země, voda, oheň i vzduch. 

Zvláštní postavení má v krajině strom, kolem něhož se vytvořil kult. Každý národ má svůj mytologický strom, který ho charakterizoval. Obraceli se k nim zejména Keltové, jejichž svatyně byly přímo součástí lesů. 

Pohled na krajinu se během staletí mnohokrát proměnil, nicméně vždy byla nedílnou součástí života lidí. Ve středověku vstupuje do narativních děl, kde jejich hlavní náplní je převyprávět a přiblížit negramotným věřícím události a příběhy Bible. Tady je krajina jakousi kulisou, dotvaří atmosféru, představuje v symbolech víru, utrpení a upomíná na oběť Ježíše. Připomeňme si Mistra vyšebrodského oltáře, kde jsou patrné snahy o realismus − země, půda s dokonale vyvedenými kvítky, ovšem prostor je vytržený z reality, jsou to ostrůvky ještě bez renesanční perespektivy. Svoji roli opět hrají stromy a květy, které symbolizují například prolitou krev Krista nebo slzy Panny Marie. 

Giotto − věhlasný italsky malíř středověku, však usiluje o perspektivu, řeší prostor, nebe a hloubku. Celá tato snaha plynule přechází do plného akcentování krajiny v renesanci. Předobrazem jsou již bratři Eyckové v Holandsku. S atmosférou pracuje a prohlubuje ji Giorgione, od kterého se sice mnoho děl nedochovalo, ovšem jeho Bouře je nezapomenutelná. Na tomto obraze je dominantní právě krajina, nikoliv figury. Divák je zmámen spektakulárností, obklopen mysteriozní krajinou. Podobně tajemný je prostor u Leonardových obrazů Madona ve skalách, Svatá Anna Samotřetí. Je to hra světla a stínu − šerosvitu. Tak bychom mohli pokračovat ve výčtu mistrovských renesančních děl. Protipólem italského malířství je holandský či vlámsky protestantismus. Zobrazování křestanských výjevů z Bible je prakticky hříchem, víra má být čistá, bez obrazu a dogmat. Výzdoba kostelů je tedy naprosto strohá a jednoduchá, bez „model“ a kultu. Do středu zájmu malířů se tedy dostavá profánní život − venkov, lidé při práci, vznikají první žánrové krajiny, kde se prohání dobytek, lidé jsou zachyceni při senoseči a dalších zemědělských pracech. V tomto pozemském mumraji se pak odehrává drama pašijí a ukřižování jako je to v případě Pietera Brueghela. Novým fenoménem se stáva zimní krajina a akcentovaní čtvera ročních období. Jeden z obrazů tohoto cyklu se nachází ve sbírkách Lobkowiczů na Nelahozevsi. Vlámské krajinářství 16. století se tak stáva historickou studií lidských činností, ale například i předmětů všednodenního života. Speciální disciplínou je moře a mořeplavectví. Nikde jinde nenajdete moře ve svých nesčetných podobách, počasí v každém ročním období, lodě bojující s bouří v dramatické krajině včetně noční. 

Detailni krajinou neboli zprávou o ni bychom mohli nazvat zátiší, které zobrazuje jednotlivosti a zde nabývá také velké symboliky. V zátiších jsou zašifrovány obsahy a odkazy. Každý pokrm − zvíře, rostlina, plody, jsou kódem zejména pro náboženský obsah. 

Po třicetileté válce, po době bídy a strádání, nastupuje fenomén baroka a silná rekatolizace. Opět jsou velmi akcentovány náboženské výjevy, exaltované oslavování svatých a vyznáváni kultu. Novým fenoménem se stává hra s prostorem a působení hmoty na člověka v krajině. Svatyně−kostely, které akcentují okolí, zároveň harmonicky doplňují krajinu. S prostorem pracují velmi abstraktně, je to kombinace konkávnich a konvexnich tvarů, jak je najdeme v přírodě. 

Po misteriózním a iracionálním baroku se ke slovu hlasí osvícenství a návrat k antickému prostoru a krajině se zapomenutými zříceninami, kde se setkávají antičtí bájní hrdinové. Často se v takové krajince prochází lidské postavy − zamilované páry, koketerie, dámy vábené mladými muži v dáli do hloubi zeleně odhazují strevíček na důkaz přízně, jako je vidět u Fragonarda. 

Postupně se k životu probouzí svébytné a svou cestou jdoucí krajinářství v Anglii. Idolem se stává John Constable, který je i vzorem pro barbizonskou školu. Je to absolutní obrat ke krajině, která jediná hraje hlavní úlohu. Netřeba postav, ty jsou jen součástí žánrových výjevů. Britové byli fascinováni venkovskou krajinou, vychází z vášně pro dokonalou, ale divokou krajinu v podobě uměle zakládaných parků, kde vše musí vypadat nahodile, nenuceně a přirozeně. Ale vše žije v dokonalé harmonii podobně jako japonské zahrady. 

A to je jen krok k francouzskému krajinářství 19.století. Zmínila jsem jiz barbizonce, kteří se inspirovali anglickým přístupem a vyšli z ideální osvícenecké a antikizující krajiny, která byla zobrazována v ateliéru. Barbizonci vycházejí ven do přírody. Tento krok znamenal obrat v krajinářství a změnu v pojetí a přístupu ke krajině.

„Příroda, krajina − věčná inspirace všech umělců, zdroj života, prostor v němž žijeme. Lidé ji zobrazovali, už od počátku věků a své existence, tehdy to však nevnímali jako umění, ale jako magickou součást života. “

Přinášejí nám moderní umění a nevědomky zároveň ilustrují společnost, v níž existují. Zdánlivě jsou možná nesouměřitelné, přesto má ale jejich srovnání hlubší smysl.

Čím se tyto tři instituce liší, co je jim společné a co by jim být společné mělo? Tate Modern má bezesporu světové renomé. Není to dáno jen tradicí a materiálním zázemím. To, co je pro současnost významnější, je průběžná velkorysá a chytrá kurátorská strategie, která zajišťuje, že Tate Modern je neustále v povědomí nejen odborné, ale zejména nejširší kulturní veřejnosti na celém světě. Patří bezesporu do „ivy league“ muzeí, mezi ty instituce, které mají v oblasti kultury světový význam. To, co zakládá její místo na výsluní, jsou tedy především dočasné výstavy, které lákají návštěvníky z celého světa k návštěvě města nad Temží.

V porovnání s tím, jakoby „Veletržák“ ani žádnou strategii neměl. Rozhodně ne tu živou, srozumitelnou, lákající alespoň občas zástupy zájemců ochotných vystát kvůli výstavě i dlouhou frontu, jak je v Londýně běžné. Veletržní palác je ospalý, nudný a prostě jen přežívá. Když už se dostane na stránky novin, čteme spíše o hádkách současných zaměstnanců s minulými nebo o tom co je čí. Sama Národní galerie jakoby žila ze své podstaty, nehybně a poněkud strnule. Absence významných dočasných výstav je to hlavní, co Veletržnímu paláci škodí. Častou odpovědí na tyto výtky je, že nejsou peníze. Pak ale stačí podívat se třeba na Rudolfínum - těžko uvěřit, že by mělo štědrého utajeného sponzora.

O ospalosti se nedá mluvit v případě Doxu. Tato soukromá iniciativa několika nadšenců, jakási vzdoroakce či výsledek osobní umanutosti si vytkla za cíl přinášet moderní umění v té nejzranitelnější podobě: neověřené, často kontroverzní, angažované, někdy politické, občas populární, ale nikdy populistické. Pamatuji si, jak dnešní ředitel DOXu v montérkách míchal na nádvoří beton a kolečkem rozvážel směs do zadního křídla objektu. DOX se vědomě pohybuje v určitých rizicích, jak odborných, tak i existenčních, s jediným cílem: provokovat k nekonvečnímu myšlení, otvírat nové obzory, klást otázky a hledat odpovědi. Vedle osvědčených jmen současné scény zde mají prostor i umělci, kteří se teprve hledají. Toto dávání se všanc s lehkostí a zdánlivě bez pudu sebezáchovy je do jisté míry sympatické. Nikdy to nebudou masově populární akce. Tápání v těchto menšinových vodách by jistě zasloužilo velkou a konkrétní podporu a je velkým štěstím, že existuje pár lidí, kteří jsou dlouhodobě ochotni tuto instituci dotovat. Motto: „Dnes, kdy stále více lidí myslí nebezpečně stejným způsobem, schopnost umění znejistit naše obvyklé způsoby vnímání může být jeho největším přínosem,“ určitě platí a je podstatou naděje.

Rozdíl mezi Tate Modern a Veletržním palácem odpovídá rozdílu mezi Českem a Británií - v nejrůznějších aspektech. Tak jako Čechům chybí common sense, velkorysost, přirozená a nemanifestovaná sebedůvěra a vzdálený horizont, tak se projevuje i naše Národní Galerie v porovnání s Tate Modern. Ještě, že máme humor. Ještě, že je tu DOX.

Tate Modern

Tate Modern vystavuje národní sbírku moderního umění od roku 1900 do současné doby. Sídlí v budově původní elektrárny Bankside na jižním nábřeží Temže. Jejím tvůrcem byl sir Giles Gilbert Scott, architekt slavné elektrárny Battersea. Po rekonstrukci dle projektu švýcarské kanceláře Herzog de Meuron byla budova roku 2000 otevřena jako galerie. Stálá expozice se nachází ve třetím a pátém poschodí, zatímco ve čtvrtém patře probíhají dočasné výstavní akce. Po otevření byla sbírka galerie uspořádána tematicky ve skupinách: historie – paměť – společnost; nahota – akce – tělo; krajina – hmota – prostředí; zátiší – objekty – reálný život. V majetku galerie je celkem kolem 70000 artefaktů.
Turbínová hala tvořící centrální prostor galerie je každoročně využívaná pro speciální výstavy současných umělců.

Národní Galerie – Veletržní palác

Obdobou Tate Modern v Praze je Sbírka moderního umění Národní Galerie v Praze Stálá expozice umění 20. a 21. století seznamuje ve třech podlažích Veletržního paláce s vývojem českého i zahraničního výtvarného umění posledních dvou staletí. Rozsáhlé výstavní sály funkcionalistické budovy umožnily dát prostor pro více než dvěma tisícům exponátů. Výstava představuje práce klíčových autorů českého výtvarného umění v monografických profilech nebo ve výběru stěžejních děl, ale také práce autorů zahraničních. Obraz doby dokreslují ukázky architektury, nábytku, uměleckého řemesla, módy, designu a scénografie. České umění je ukázáno v těch kvalitách, které jej odlišují od světového, a činí ho jedinečným.

DOX

Centrum současného umění DOX v Praze je soukromá instituce, která představuje a prosazuje současné umění. Snaží se prezentovat soudobé české umění v mezinárodním kontextu a rozvíjet výměnu a přesahy mezi různými uměleckými obory. Od malířství a sochařství k fotografii, designu, architektuře, filmu, videu či novým médiím. Je vnímáno jako dynamický prostor pro konfrontaci rozdílných přístupů a tendencí.