Marrakéš - neutuchající vášeň pro YSL

YSL-nezaměnitelná zkratka a značka pro leckoho možná i záhadné označení. Ovšem kdo má rád nezaměnitelný luxus , androgynní styl a minimalismus spojený a postavený především na kvalitních přírodních materiálech, tak jistě ví, komu se budeme věnovat. Tentokrát však naše pozornost nebude upřena na jeho značku a prezentaci historie kolekcí. Půjdeme po stopách jeho inspirací a zavítáme na magické místo odpočinku, jeho osobní izolace a útěku před světem, kde tvořil od 80.let a kam se stále častěji uchyloval a uzavíral před světem.

Celým jménem se módní návrhář, stvořitel této značky, jmenoval Yves Henri Donat Mathieu Saint Laurent. Narodil se v Africe v Alžíru jako mnozí z „bílých“ Francouzů, co se narodili na tomto umělecky inspirativním kontinentě .Ovšem část svého života strávil v Maroku, v bývalém francouzském protektorátu, kde našel řadu inspirací a z místní atmosféry, života Berberů čerpal ve své tvorbě.

Marrákéš, kde pobýval, je jedním z královských měst Maroka vedle Fésu, Rabatu a Meknes. Dnes je také atraktivní turistickou destinací, několik desítek let útočištěm a místem zaslíbeným pro řadu zejména amerických filmařů. Město je zapsáno na seznamu UNESCO se svou neopakovatelnou atmosférou náměstí Jemaa El Fna a historické medíny. Jardin Majorelle, která je neoddělitelně spojena s osobou Laurenta, v encyklopediích najdete jako malou botanickou zahradu z 20. let 20.století navrženou francouzským malířem Jacquesem Majorellem. Její historie tedy začala již dávno před narozením samotného Yves Laurenta.

V roce 1923 si Majorelle koupil pozemek v tzv. palmárii v Marrakéši, k rozloze 1,6 hektarů přikupoval postupně další parcely až k výměře prakticky 4 hektary. Rozhodl se zde navrhnout a postavit dům, nejprve vystavěl v marockém stylu dům s věží tzv. Bojr. Umístil do něj také svůj ateliér, kde se věnoval své volné tvorbě ovlivněné africkým uměním a speciálně berberským. Navrhoval krom všeho plakáty, které propagovaly tuto destinaci- Maroko. V roce 1931 angažoval architekta Paula Sinoira, aby mu navrhl vilu v kubistickém stylu. Zdánlivě to byl trochu archaický požadavek v době vrcholného funkcionalismu v Evropě, ale on krom kubismu chtěl dům přiblížit marocké architektuře, inspirovat se berberskými kořeny, které se v tomto regionu po staletí mísily s arabskými vlivy. A tak původní novodobou pevnost přestavěl do současné podoby, stalo se tak v roce 1933.

Majorellův zájem o květenu zejména exotickou vyústil v založení botanické zahrady, kde je zastoupeno 5 kontinentů. Zahrada byla pojata jako „buš“ s bujarou vegetací. Stala se příbytkem a magickým místem, místem, kde je možné strávit hodiny za vysokými zdmi odštípnuti od shonu a frenetického nočního života Marrakeše. Jeho mottem bylo stvořit „katedrálu forem a barev“. Je to magický kout, chrám přírody. Francouzi užívají pro její vystižení metafory –„ zahrada žravých obrů“, kde vegetace pohlcuje vše, stravuje veškerou negativní energii, izoluje vás od vnějšího světa , starostí a přenese vás do pohádky, iluze. Představou Majorella bylo také vytvořit zahradu impresionistů dle vzoru Moneta, ovšem v Majjorelově pojetí je daleko exotičtější v duchu fascinace neevropskou kulturou, fauvisty, expresionisty alespoň ve škále barevnosti. Veřejnosti byla zahrada otevřena v roce 1947.

Jak sám o zahradě glosoval, byla jeho největším životním úkolem. „Vzala mu všechna poslední léta a padl v ní dokonale vyčerpán, omámen pod větvemi vegetace a všemi těmi výhonky poté, co jí dal veškerou lásku, ale odevzdal ji rád a plně“. Z tohoto malého světa však ve vší skromnosti a pokoře bral veškerou uměleckou inspiraci, stačilo ji jen zachytit a zvěčnit ve svých malbách.

A to zdá se, bylo také klíčovým pro Laurenta, který označil zahradu za nevyčerpatelný a věčný zdroj inspirace. Zahradu i s vilkou koupil v roce 1980, místo však objevil už v roce 1966 při svém prvním pobytu v Marrákéši. To již zahrada pustla od smrti Majorella v roce 1962. Na místo se Yves vracel se svým životním partnerem a přítelem Pierrem Bergé. Oba pochopili sílu a moc tohoto místa a když se dozvěděli, že je zde naplánován projekt stavby velkého hotelu, neváhali a nakonec uspěli s koupí pozemku i vily, aby tak zabránili likvidaci zahrady. Při svých pobytech v Marrakéši se sem vraceli a jak vzpomíná Bergé, byli svedeni kouzlem a oázou, kde se prolínali a míchali barvy v duchu Matisse. Tuto nádheru a dokonalou kompozici prováděla sama příroda – největší umělecká inspirace.

Barvy jsou klíčové i pro vilku, která stojí uvnitř zahrady a postupně se nám odhaluje od vstupu. Nosnou je modrá, žlutá, oranžová. Architekt a malíř spojili své síly a vytvořili kompozici v malířském duchu s důrazem na světlo, stíny, kombinaci a hru doplňkových barev, využili nepravidelných zídek, aby tak členili prostor, v kterém vznikla jednotlivá zákoutí a meandry. Nedílnou součástí je pergola, pavilonek a fontánky s jezírkem.

V přízemí se nacházel umělcův ateliér nejprve Majorella a na něj navázal Yves Laurent. Překřtili s přítelem místo na Villa Oasis – oázu a započali s rekonstrukcí domu a revitalizací zahrady, která od 60.let chátrala poté , co ztratila svého otce a zakladatele.

Po smrti Yves Saint Laurenta v roce 2008 byl dům se zahradou věnován jeho přítelem nadaci, která nese jejich jméno spolu se sbírkou umění. Ve vile byla soustředěna sbírka artefaktů z berberského života včetně kolekce typických šperků. Muzeum i se zahradou je otevřeno pro veřejnost. Fantastická je expozice a připomínka původních obyvatel severní Afriky- Berberů. Expozice je členěna na životní etapy a mezníky Berberů, geografické členění a jednotlivé kmeny jsou prezentovány svými výrobky každodenního užití spolu s textiliemi a tkanými koberci s typickými vzory pro Berbery.

Z tradičních oděvů, vzorů a materiálů čerpal v mnohém Yves Saint Laurent ve svých pozdějších kolekcích. Sám také rád v tomto oděvu chodil, jak dokumentují fotografie jeho při práci obvykle oděného v tunice a volných kalhotách v marockém stylu. V oblibě měl samet a hedvábí v nádherných barevných škálách, které jsou pro tuto zemi tak typické. V Maroku se také vyrábí rostlinné hedvábí tzv. sabra. Zpracovává se tu i velmi kvalitní bavlna a vlna, ze které se šijí tradiční oděvy tzv. džalaba. Tyto reminiscence můžete vidět v Laurentově díle. Při návštěvě muzea jsem pochopila jeho inspirační zdroje z pozdějšího tvůrčího období, kdy se stahl ze své firmy, kterou prodal Gucci Group a věnoval se výhradně haute couture pod svým jménem, značka se však stala součástí Gucci a v současnosti byla zkrácena na Saint Laurent Paris. Po neshodách a problémech s novým vlastníkem jeho značky se naposledy rozloučil svou osobně navrženou kolekcí se svými příznivci a obdivovateli v roce 2002 a prakticky se odstěhoval do Maroka do své vily Majorelle.

Posledním přáním YSL bylo rozprášit jeho ostatky v zahradě Majorelle, kde strávil šťastné chvíle a našel druhý domov. Neokázalý pomníček připomínající návrháře a umělce tvoří část římského sloupu přivezeného z Tangeru –města na severu Maroka. Připomínka Laurenta je symbolem jeho v mnohém minimalistické tvorby založené na jednoduchosti a určené pro denní pohodlné nošení. Do módy uvedl kalhotový kostým a smoking pro ženy, prezentoval beatnickou módu roláků, ležérních sak a trubkovitých nohavic a ženskou módu inspirovanou orientem zejména Marokem.