Loutkové divadlo – zadání, které nejednoho architekta nadchne. Zápletky, vášně, vůně starých zaprášených kulis... Kolik významů má takové místo a kolik vzpomínek či asociací vyvolává.

Ostravské divadlo je ideálním kompromisem mezi více východisky, svorníkem je ovšem výtvarný cit. Rozmanitost tvarů, prvků, barev a kompozičních zajímavostí, jejichž výsledkem je téměř samozřejmá budova, která je a může být právě jen loutkovým divadlem. Hravá i důstojná, založená na hmotovém i stylovém kontrastu původní a dostavěné části. Samy budovy nesou množství výrazů a konotací. Je zajímavé, že obě generace budovy mají stejného autora. Na jejich architektuře je však znatelný vývoj. S věkem autora přibývá i jisté lapidárnosti a jednoznačnosti. Dostavba působí naléhavěji a pregnantněji než stavba původní. Je to jistě i obsahem - druhá část je doplňkem i servisem pro část první. Divadelní sál se svými prostorovými a provozními nároky jistě hodně původní stavbu určil a limitoval. Obdiv zaslouží i zasazení budov do terénu a pečlivě, kultivovaně promyšlený vnější prostor.