Přibližte nám co právě děláte? 

Už čtyři měsíce se snažím uschopnit svou pravou ruku, která po operaci stále není v pořádku. Zatím neuzvednu ani tužku ze stolu.

Říkal jste mi, že se chystáte do New Yorku?

Ani New-York ani Londýn. Z toho sešlo.

Nevadím Vám vydávat se na takové dlouhé cesty?

Dlouhé cesty mi nikdy nevadily. Zvláště ne ty na kole. S Formanem jsme křižovali Francii a Belgii, vlastně celou Evropu.

To je úžasné, Vy sám také sportujete?

Dnes už je moje kolo opřené o zeď ve sklepě. Moje záda si přestala rozumět s řídítky. Ale mám kamaráda, českého malíře žijícího ve Francii, který nejen , že patří do malířské špičky, ale on v 83 letech závodí na kole. A taky vyhrává. Jmenuje se Franta.

Jak jste tehdy prožíval dětství? Inklinoval jste už k malbě?

Ranné dětství jsem měl nádherné a romantické. Jenže to brzy skončilo. Přišli Němci a s nimi protektorát, potravinové lístky, mýdlo co plavalo na vodě a drogista u kterého jsem kupoval tátovi Pitralon oběšený za falšování lístků. Americká bomba, která vymazala sousední dům i s kamarádem a pak konec války a květnová revoluce. V našem sklepě umíral prostřílený vlasovec a pár dní na to se v našem bytě ubytoval americký major, který od Pattonových jednotek přivezl do Prahy první Penicilin. A pak zase seriál z komunisty.

No a ptáte se mě kromě toho všeho jestli jsem kreslil? Samozřejmě , že kreslil, protože to bylo to jediné co jsem dokázal dělat kloudně.

Chodil jste do školy v Praze?

Od obecné školy až po akademii jsem neopustil Prahu, až na pár měsíců po Heidrichově smrti, když jsem chodil do venkovské školy, kam mi rodiče schovali. Od první třídy až po gymnázium ve Slovenské, byl kolem mě prakticky stejný okruh spolužáků. Chodili jsme spolu, hráli si, navštěvovali se, prostě kamarádili. Pak to ale najednou začalo skřípat. Postavili se mezi nás komunisti. Stalo se toto. V kvartě se třída rozdělila-na jedné straně mladý katecheta, který dal dohromady několik kluků, kteří tíhli k západu a na druhé straně několik kariéristů ve sboru a pár popletených žáků. Skončilo to tragicky. Stalo se to těsně po mém přechodu na grafickou školu. Estébáci mou starou třídu rozprášili a polovina spolužáků skončila v kriminále na dlouhá léta. Jeden z nich Chyška tam také zemřel. Mnohaletý trest dostal Jaroslav Vrbenský, neobyčejně charakterní kluk jehož jedinou chybou bylo jeho náboženské cítění. Dlouhá léta až do 68 roku , kdy byl Jarka propuštěn, potkával jsem takřka denně na ulici jeho maminku, která vždy propukla v pláč. Za celou touto hnusnou aférou stál jiný spolužák, Zuska, který jak se tradovalo potom se za své zásluhy stal primátorem. Za nějaký čas však skončil jako obět podivné autohavárie. Tak to tehdy chodilo.

Koukáme, že největší hnízdo bylo na Vinohradech? Tam se to asi všechno soustřeďovalo.

Měl jsem v sousedství dva kamarády, se kterými jsem trávil nejvíce času. Milánka Fišera, který si své komplexy malého kluka vybíjel na skoro dvoumetrovém Ríšovi Hlavatém. Byli to v té době docela primoví kluci. Když jsem se s nimi setkal po letech, nemohl jsem uvěřit.

Někdy na začátku 70. Let jsem potřeboval pro výjezd z Art centrem, jakési potvrzení z trestního rejstříku. Musel jsem k soudu na Pankrác a tam jsem narazil na Milánka. Kluk , který na mých narozeninách houpával se na houpačce a cpal se dortíky od maminky, představil se mi jako hlavní prokurátor, který drtí zbytky odpůrců normalizace. Chlubil se mi týmem svých drsných vyšetřovatelů, kteří jak mi řekl, si umí poradit s kýmkoliv. Jako perličku než jsem utekl mi sdělil, že právě včera při výslechu úplně zničil Mlynáře.

Na Ríšu jsem v 85. roce narazil v New-Yorku, když jsem se snažil na českém konzulátu získat prodloužení mé výjezdní doložky, abych mohl přijmout ohromnou pracovní nabídku. No a pán , který to měl rozhodnout, byl Ríša Hlavatý. Sdělil mi , že prodloužení mého pobytu v USA nepadá v úvahu a abych si laskavě sedl do letadla a mazal domů.

Nás by zajímalo, když jste neměl rád matematiku, jak jste dospěl ke strojům?

S matikou a fyzikou jsem prostě nenašel společnou řeč. Byly na mě moc exaktní a vůbec neladily s mou malířskou fantazií. To ovšem nevylučuje, že bych nemohl mít lásku k technice. Snažím se ukázat, že každý šroub, píst nebo ložisko má svůj život a jejich životu dávám jiný význam. 

Ještě se vrátím zpátky, Miloš Forman se nenarodil na Vinohradech?

Forman se narodil v Čáslavi a tam potom co nacisté zahubili jeho rodiče, žil v dětském ústavu, kde se potkal s Václavem Havlem.

A kde jsme se poznali? 

Na vojenském cvičení uměleckých škol ve vojenském prostoru v jižních Čechách.

Jakou jste měl představu o životě umělce, když jste studoval?

Měl jsem spoustu představ, ale žádná v té době neměla reálnou budoucnost. Dělat si plány vlastně nešlo. Ještě v 60.letech v době jakéhosi uvolnění to vypadalo, že se začínají otevírat možnosti-rozjela se řada zahraničních výstav a získávaly se nové kontakty. Jenže v 60.roce, v den kdy Rusové a Varšavská smlouva vtrhla do země, bylo všechno smeteno. To pak byla zlá doba. Když se člověk nechtěl prostituovat zakázkami na portréty na Stalina a Koněva či přijímat stupidní stipendia na malířské pobyty v zemědělských družstvech a fabrikách, měl jedinou možnost najít si nějaké živobytí v propagační grafice, restaurováním nebo v podobných činnostech a pak ve zbývajícím čase se zavírat v atelieru a věnovat se té tvorbě. Mě z tohoto marazmu vysvobodil film.

Tak to je důvod jak jste dospěl k filmu?

Důvod to nebyl. To byla souhra okolností a šťastná náhoda. To, že jsem zakotvil u filmu a dokázal si vydělat noblesnější prací, než bylo navrhování jídelních lístků, nálepek na kufry a různých Byl to dobrý osud, protože práce na Barrandově, kromě finančního zabezpečení, také byla velká umělecká inspirace. Práce s mega prostorem koexistence fikce a reality nebo systém filmového svícení, to mě všechno obohacovalo. Na druhé straně to bylo permanentní vypětí. Po spolupráci s Františkem Vláčilem jsem se dostal do mody, každý režisér mě chtěl mít na filmu. Dělal jsem také tři bijáky najednou a lítal jsem mezi tím jak šílenec. To pak byla nádherná pohoda, když jsem se v neděli mohl zavřít v atelieru.

Byla to náhoda, že jste potkal Vláčila?

To byla opět náhoda a byla šťastná. S Františkem mi seznámila spolužačka s grafické školy, která se stala jeho manželkou. Byl jsem pozván na odpolední čaj a tam nad bábovkou se ukázalo, že máme v mnohém společnou řeč. A tak první setkání znamenalo i první nabídku ke spolupráci. Byl to film „Holubice“ a moje úloha vlastně nebyla návrhy kostýmů, byl jsem jakýsi výtvarný dozor nad reáliemi sochařova atelieru a pak přibyl úkol udělat pod kamerou monotypy z holubicí a nakonec mě Vláčil požádal, abych si také poradil s kostýmy. Mávl rukou nad mou námitkou, že to je pro mě španělská vesnice s tím, že jde přeci jen o jedno tričko a staré džíny. Tak to všechno začalo. Na Holubici jsem Vláčilovi přivedl sochaře Honzu Koblasu, který pak vytvořil chlapcovu sochu. Spolupráce s ním pak pokračovala na Markétě Lazarové, kde Koblasa vytvořil krásné dřevěné milníky u královské cesty. A to nebylo vše. K práci na tomto filmu jsem ještě přivedl Jaroslava Wožniaka, Zbyňka Sekala a Mílu Hotového-tak vznikl výtvarný tým, který se pak již v českém filmu nikdy neopakoval.

A Jak jste se dostal od středověkých kostýmů k rokoku?

K tomu se člověk nedostává. Přijde nabídka a člověk si s ní buď poradí a nebo zklame. Šance se neopakují. Není tedy rozhodující úkol, ale jak se k němu člověk postaví. Nejrozporuplnější je úkol vyrovnat se s kostýmy Sci-fi. Tam se nelze o nic opírat, protože vývoj techniky a vědy je tak rychlý, že mu film při svém vzniku nestačí a fantazie je mnohdy zrádná. Nic není tak krátkodeché, jako Sci-fi výpravy. Za pár let jsou většinou k smíchu. A tady musím říct, že jsem opravdu spokojený , že se mi to nikdy nestalo. Nedávno jsem viděl film „Zabil jsem Einsteina pánové“, který se odehrával v 19. a kdo ví v kolikátém století. Já jsem z úžasem zjistil, že se na své kostýmy i dnes mohu dívat bez studu. Největší drama byl Larry Flint. Děj se odehrává v rozmezí 30 let, v několika státech USA a na různých společenských úrovních. To byl děsný problém, jak se s tím vším vypořádat, aby kritika s pousmáním nekomentovala mou práci, jako směšnou představu chlapce z Prahy, jak má vypadat svět Ameriky.

Jak jste se s tím porovnal?

Dva měsíce jsem seděl zavřený v hotelovém pokoji v Los Angeles a prokousával se horami ročníků obrázkových a modních časopisů a když už se mi z toho točila hlava, koukal jsem na staré filmy a nakonec jsem se šel projít po obchodech modních salonech a koukal po lidech okolo.

Jak vypadá vaše příprava na film? Děláte si kresby?

Ze všeho nejdřív jsem vždy skočil do tramvaje a jel do UMPRUM knihovny. Tam lze dostat všechny informace o dějinách oblékání. V nádherných dobových obrazech, portrétech, kompozicích lze získat představu a pevný základ, o který se pak může opřít fantazie. Zásadně špatný je obrácený postup. Začít fantazírovat bez znalostí reality je sebevražda. Samozřejmě je třeba znát mnoho dalších věcí např. znát technologii. Nevítali jak technicky byl kostým střižen a ušit, nedopracujete se výsledku. A tehdy je dobré vědět, že ve francouzské encyklopedii se dozvíte vše. Pak konečně můžete začít kreslit.

Když mluvíte o spojených státech a srovnáváte atmosféru a zázemí odpověď je...

To srovnáváte nesrovnatelné. Na jedné straně velké peníze, neskutečné technické vybavení , perfektní zázemí a naprostá, ale suchá profesionalita. Na té naší straně jsou zase zlaté ručičky. Profese jako jsou krejčí , stavěči, malíři nebo štukatéři jsou opravdová špička. V tom je Barrandov bohéma. Při veškeré té profesionalitě jsou amíci někdy sochaři, někdy až legrační, ale dokáží také přivést člověka k zuřivosti. Mávnou rukou nad 20 miliony pro hvězdu, ale pak historicky šetří na nesmyslných detailech. Na Larry Flintovi mě nutili hledat levnější knoflíky než byly v Memphisu. Byli ohromě spokojeni, že jsem pár dolarů ušetřil, uniklo jim ovšem, že jsme projezdili několik set dolarů cestováním autem po celém státě než jsme je sehnali. Horší bylo, že producent Valmonta chtěl abych kvůli šetření seškrtal kostýmní scénář pro hlavní představitelku. Byl jsem si jistý, ale když kvůli tomu přiletěl Saul Zaentz i s Formanem do Itálie, kde jsem šil, přemohli mě. Za dva měsíce na to při ostrém natáčení se přišlo na to, že jsem měl pravdu a že jeden kostým schází. A to právě ten pro Annete Bennig o který jsme se přeli. Následoval můj mistrovský kousek. Kostymérky rozpáraly starý komparzní kostým, látku odvezli do čistírny a já mezi tím kreslil nový návrh. Za dvě hodiny přinesli vyčištění voňavý brokát a bílé krajky a přes noc jsem se svým týmem vyrobil nový kostým, který byl ze všech nejlepší. Annete Benning byla šťastná a za odměnu pak po natáčení v tomhle kostýmu předváděla mou práci pro štáb Smithsonians Institution, který pak tento dokument použil pro sérii How the people wore. Což je něco.

Na Barrandově za mých časů se nad vším vznášelo Leninovo heslo, že film je uměním nejdůležitějším a za to se dalo skrýt mnoho. Neskryl se tím ovšem fakt, že kromě jiného bylo nutno bojovat s nedostatkem kvalitních materiálů. To se pak zachraňovalo všelijak. Já například jsem čekával na chodbě dovozového obchodu pro prominentní dámy-jejich manželé seděli v ústředním výboru strany a se zbytků, které tam zanechaly jsem pořizoval výpravu filmů.

Když jste u té angličtiny, uměl jste už dřív?

Anglicky jsem neuměl pořádně nikdy. V době mého mládí se tato řeč nenosila. Ale na výsledcích mé práce to nikdy vidět nebylo. A navíc, herečkám to připadalo roztomilé.

Co divadlo? Dělal jste?

K divadlu jsem se dostal jen málo. Udělal jsem kostýmy do tří oper „ Piková dáma“, „Don Giovanni“ a „Dvě vdovy“, a pak ještě do tří muzikálů. Dvě vdovy to byl pro mě zvláštní úkol. Vlastně rodinná povinnost. Chtěl jsem aby se na mou práci podíval můj pradědeček malíř František Ženíšek, který mě pozoroval ze stropu Národního divadla. Navíc pradědeček z druhé strany, divadelní ředitel Jan Pištěk, byl jeden z prvních, který ve svém divadle inscenoval Dvě vdovy. Smetana si s ním spolupráci pochvaloval.

Asi jste někdy neměl čas předávat své zkušenosti?

Měl jsem šanci učit na Akademii a a pak na UPRUMu, ale to jsem neakceptoval. Je to otázka povahy. Nedovedu si sám sebe představit, jak stojím před mladými lidmi a poučoval je o věcech na které oni přijdou stejně oni sami.

Vidíte z mladé strany kdo by mohl být šikovný?

To opravdu nevím. Chybí mi kontakty a znalosti o současné scéně. Ale v poslední době jsem viděl materiály s pracemi jednoho mladého návrháře a zdálo se mi, že je to šikovný kluk.

Dělal jste někdy třeba i šperky?

To patří samozřejmě k věci. Dělal jsem renezanční šperky, secesní, scifi doplňky a také rekvizity jako gotická brnění, zbraně nebo různá vyznamenání a řády.

Všichni se vás ptáme na film, ale vy radši malujete?

To jste mě právě zklamali. Volná malba je prostě to nejdůležitější v mém živote. Na tom stojí moje existence a to ostatní se odehrává jen okolo. Celou řadu mých souborných výstav zakončila ta největší a pro mě nejdůležitější, která se uskutečnila na přelomu předloňského a loňského roku v Národní galerii v prostorách Veletržního paláce. Trvalo čtyři měsíce a měla docela nadstandardní návštěvu více než 21 tisíc diváků i s vernisáží. Představil jsem tam více než 200 obrazů a kreseb a také tři velké instalace. Musím říci, že jsem byl sám se sebou spokojen. 

Koho z malířů, když pomineme vaše kamarády koho máte rád?

Mám celoživotní kamarády a spolužáky z akademie, které nemohu pominout. Ti se mi také líbí a těch si také vážím. Bedřich Dlouhý, Karel Nepraš, Jan Koblasa a Hugo Demartini. A pak je tu ještě o něco starší generace. Stanislav Kolíbal, Zdeněk Sýkora, Václav Boštík nebo Karel Malich. 

Váš vztah k Chalupeckému?

K Chalupeckému jsem měl velmi těsný osobní vztah. Vážil jsem si ho a naslouchal mu pozorně. On byl hlavou volného seskupení umělců, kteří se okolo něho za totáče scházeli v atelierech, kde vznikaly dlouhodobé kontakty a utužovaly se postoje. On měl to, co mnohým kritikům chybí. Přesný cit pro umění a schopnost rozpoznávat skutečnou kvalitu. Uznával svrchovanost autora k dílu a nepatřil k těm kunsthistorikům, kteří se snažili postrkávat autory žádoucími směry. Říkal o nich, že si pletou své poslání s prací fotbalových trenérů.

Ze světových autorů, koho máte rád?

Na to nejde krátce odpovědět. Mám rád všechny, copak mohu dát přednost Tizianovi před Monetem, líbí se mi více Bosh nebo Turner, co Rousseau, Piccaso, Warhol nebo Barnet Newman? Nemám odpověď.