Jak jste se dostal k malování, pocházíte z umělecké rodiny?

Nene, jsem z učitelsko-inženýrské rodiny. Ale můj děda byl projektant a otec také, takže kreslit uměli - dělali skicy k projektům. A matka učila na FAMU a vždy byla nějakým způsobem v kontaktu s umělci. Když u mě uviděla určitý zájem o umění, tak mě seznámila s několika malíři, například s Radkem Pilařem. U těch jsem potom občas strávil víkend a začal malování pomalu rozvíjet – už vlastně docela brzy, koncem základní školy. Střední školu už jsem dělal uměleckou a od té doby se tomu věnuji soustavně. Intenzivně od nějakých 15-16 let. Měl jsem sice později období, že jsem nachvíli přestal malovat a věnoval jsem se videu a rok jsem se také živil jako kameraman na koncertech, ale byla to jen taková krátká odbočka.

Čím vás zaujala právě klasická malba? Zdá se mi, že v současnosti jsou populárnější jiné techniky. Nebo v tom byl i kousek racionálního rozhodnutí, že v záplavě “nemaleb” vlastně daleko více vyniknete?

To rozhodně ne. Já jsem měl rád proces té práce. Zkusil jsem například video a jiné věci, ale mě zajímá ten proces, ten klid. Třeba u natáčení se člověk musí více věnovat produkci, pracovat hodně s lidmi a to mi nevyhovovalo. Malířství je v tomto velmi jednoduché – člověk chodí do ateliéru a v klidu si tam o práci přemýšlí. To mě na tom zajímalo asi nejvíce. Roli ale sehrála i určitá náhoda, protože v období, kdy jsem tak nějak váhal, co budu dělat dál, se mi vloupali zloději do bytu a ukradli veškerou techniku, takže jsem vlastně ani nic jiného než malování dělat nemohl.

Obrazy vám neukradli?

To ne. Je to příliš komplikované – nemohli by je prodat, umění je malý svět, lidé se znají. A navíc nejsem tak známý, aby to pro ně bylo zajímavé.

 V tvorbě se inspirujete filmem – konkrétními scénami. Jak ten proces probíhá?

Já už to teď trochu opouštím, protože jsem to začal pociťovat jako svazující. Nicméně roli hrálo to, že jsem vždy chtěl používat nějaké neosobní aktéry, kteří by znázorňovali určitou situaci. Nechtěl jsem k tomu být osobně vázaný, aby to například byli moji kamarádi. Potřeboval jsem vlastně takovou stafáž, herce v určitých pozicích. A měl jsem databanku, herce v konkrétních situacích, s určitým osvětlením, v nějaké atmoféře... A když jsem maloval a potřeboval postavu v konkrétní situaci, pozici či pohybu, tak jsem tu databanku používal. Jinak to ale byla taková kombinace, protože prostory, které jsem maloval, byly vybudované z osobních zážitků. Používal jsem fotografie prostředí, kde jsem cestoval. Byl jsem třeba v Berlíně, vyfotil jsem si nějakou ulici a pak jsem jí převáděl na plátno a vkládal tam filmové herce. Trochu jiné to ale bylo když jsem začínal malovat – tehdy jsem vyloženě citoval Hitchkokovy filmy. Šlo však o práci s citací, kterou jsem různě porušoval, manipuloval jsem prostředí a podobně. Vytvářím v podstatě určité modelové situace, jež ve virtuálním prostoru obrazu nějak buduji ze všech těchto zdrojů – skutečných zážitků nebo z filmu, který také hraje velkou roli.

A jak pracujete v současnosti, když jste ten výše popsaný proces opustil?

Já bych to rád nyní trochu prolomil. 3D prostředí má samo o sobě určitá omezení, stále se pohybujete v nějakém perspektivním řádu a když se té práci věnujete soustavně tak zjistíte, že bude potřeba to prostředí nějakým způsobem zlomit a otevřít nový prostor. Zatím nevím jak – budu muset zase strávit pár měsíců v ateliéru a něco vymyslet. To se nedá racionálně předpovědět.

Vaše obrazy mi připadají takové mystické či snové, je to záměr?

To ne. Já nechci vytvářet žádný sen. Nejde mi o to být jako surrealisté, že by se mi něco zdálo, a pak bych běžel do ateliéru a snažil se ten sen nějkým způsobem namalovat. Spíše se dotýkám toho, jakým způsobem pracuje paměť. Jak se v ní ukládají informace z vnějšího světa, a potom, když už jsou tam uložené, jak přicházejí vzpomínky a jak jsou tyto vzpomínky a psychický svět konfrontovány s okolím. Tyto principy mě vždycky zajímaly – jak pracuje mozek, jak se to konfrontuje s vnějším světem, kde se zkušenost ukládá, proč vzpomínka vychází, proč zaniká, co informace dělá, když je uložená v mozku, kam se napojuje, jak se šroubuje… To mě vždy zajímalo a možná tam potom určitá surreálnost může nějak přirozeně vstupovat. Ale já to beru více racionálně.

Někde jste řekl, že se ve vaší práci odráží také situace v Evropě. Jak ji tedy vnímáte? Podle vašich obrazů bych řekla, že moc růžově asi ne…

Já bych řekl, že Evropa potřebuje trošku osvěžit myšlení. Myšlení musí být neustále v pohybu a jakmile se začne někde brzdit, někdo začne příliš lpět na určité cestě, která se třeba i osvědčila v minulosti, tak to nemusí být vždycky dobře. Já jsem se například vždycky snažil rozbořit nějkou pevnou strukturu, což ale neznamená zničit. Potom jsem se jí snažil postavit zpátky s tím, aby proces toho rozkládání a skládání byl vidět. Evropa by měla otevřít prosotr, který je určitým způsobem zamrzlý. Je to ale komplikovaná otázka. V každém případě cítím intenzivně, že se dějí nějaké změny ve společnosti a že je to v pořádku. Vznikají nové impulsy, nové sociální podmínky a já ten přesklad a změnu reflektuji v mé práci. Ale necítím to negativně.

Mnoho mladých lidí dnes uvažuje o odchodu z Česka, uvažoval jste o tom někdy?

Docela často. Já jsem několikrát odjel na pár měsíců na různé stáže, cestuji hodně na výstavy, ale natrvalo se odstěhovat, to už je rozhodnutí, které není jen na mě. Já bych třeba i šel, ale souvisí to s rodinou. Moje žena nemohla, protože tady měla práci. Ale uvažoval jsem o tom často.

Ve Vídni právě probíhá vaše výstava, co na ní uvidíme?

Je tam série obrazů, které jsem dělal během posledního půl roku a jsou tam také dvě videa, jedno z toho připravené přímo pro tuto výstavu. Ta výstava se jmenuje Pasti, a je to o tom, co jsem popisoval - o prostoru, který zažívá určitou proměnu, může vám dát určitou svobodu, ale může vás také zajmout. Na obrazech jsou zvířata či lidé zaklesnutí do určitého prostoru, ze kterého se snaží dostat ven. Proto název pasti.

Pasti – to je takové bez východiska…

Byla za tím vlastně taková osobní touha prolomit prostor a otevřít ho něčemu novému. Myslím, že tam ten zápas včetně toho otevírání je vidět, takže snad to tak bez východiska není.

Daniel Pitín

- narodil se v roce 1977
- absolvoval AVU - ateliér klasické malby Zdeňka Berana a ateliér konceptuálního umění profesora Miloš Šejna
- v roce 2004 získal Henkelovu cenu ve Vídni a v roce 2006 Sovereign European Art Prize
- má za sebou několik samostatných výstav a je zastoupen v několika zahraničních galeriích