Proč bychom vůbec měli nakupovat věci z pohledu a v určité situaci naprosto zbytné a často ještě s tak iracionální a objektivně nevypočitatelnou cenou…

Žijeme přecejen ještě ve smyslovém věku, jak ho označil původem ruský sociolog Pitirim Sorokin , ovšem nacházíme se pravděpodobně na jeho sklonku. Je to období, které bychom mohli charakterizovat ekonomickým vzrůstem, kreativitou a budováním materiálního zázemí čili rozkvětu společnosti a blahobytu,které spočívá v kumulování peněz jako prostředku k jeho zajištění. Zároveň je to období, kdy po „tvrdé práci“, jež vedla k vytváření zdrojů a budování, začínáme toužit po požitcích a nejen toužíme, ale postupně si je dopřáváme a naplňujeme si naše sny a touhy. Když nepotřebujeme prostředky už jen k zaobstarání obživy, ale začínáme jich mít nadbytek, že pouhé jejich hromadění a odkládání stranou i z hlediska ekonomiky je neefektivní, začínáme hledat možnosti do čeho rozumného , co nám bude navíc přinášet potěšení, společenský kredit a třeba i obdiv ostatních, bychom je mohli uložit.

Každý si do jisté míry rád staví „ pomníček“ a zanechává po sobě odkaz, vzpomínku, dědictví či dokonce poselství. Kromě genetického otisku a pokračování, jak nám velí příroda v podobě dětí, často toužíme po tom vybudovat něco viditelného, zaštiťujeme se altruisticky poháněným puzením. Ideální možností, jak toto vše zhodnotit, zachovat se tedy dostatečně altruisticky a být příkladným humanistou a milovníkem všeho krásného, protože i tak budeme obdivováni a některým se podaří vyniknout obzvlášť v této disciplíně zvané sběratelství a mecenášství neboli podporování umění.

Výtvarné umění, protože si dovolím vynechat hudební, básnické, literární, divadelní, taneční a mnohá další odvětví, nám skýtá nepřeberné množství, jak se realizovat a schopnějším i dobře investovat a zhodnocovat vložené peníze. Jen u málokterých investic můžete dosáhnout takového vzrůstu a výsledků jako právě v umění. Nejedná se ovšem o sázku na jistoty a pravděpodobnost se dá jen stěží spočítat. Pozor, protože se zajisté vyskytnou lidé, kteří vám budou tvrdit, že právě koupí toho kterého díla jste bezpečně uložili peníze a můžete za několik let očekávat konkrétní výsledek. Upřímně řečeno vás jen klame, protože vypočíst a předvést v grafech včetně veškerých rizik takovéto jistoty nelze. Je to sázka do loterie, ale o to zajímavější bývá výsledek. Jedná se o šálení či pábení, které provádějí běžně investiční poradci, makléři.

Umění je skutečně specifická disciplína, kde nelze předvídat,nedají se vytvářet ani matematické modely. Výsledek a vzrůst se nedá spočítat a přesně odhadnout. Často je to otázka intuice a samozřejmě náhoda v té nejčistší podobě a duchu. Umění je nádherným případem tzv. černé labuti – nevíme, kolik takových labutí se vyskytne a kdy přijdou, situaci nemůžeme modelovat a právě v tom tkví překvapivé, astronomické částky, které umění může generovat. Je to hazard, sázka společně s citem a intuicí. Kvality díla nevycítí každý. Člověk, který je schopen vytipovat a ucítit kvalitu, je obdarován nadáním podobně jako samotný umělec či obchodník. Jedinec s takovým talentem a intuicí, ještě pokud je podložená zkušeností, vědomostmi z oboru dějin umění a znalostí technik a řemesla, je obdařen jedinečnými schopnostmi, které ho předurčují k tomu, aby se orientoval a dokázal vybrat dílo, které bude nadčasové a obstojí i v budoucnosti. Stává se tak tím pravým poradcem, který vám může pomoci s výběrem uměleckých děl či položit základ a systematicky vám pomoct budovat vaši sbírku umění. Najít podobného poradce se skutečně vyplatí a nejedná se o vyhozené peníze, protože vám pomůže orientovat se na trhu, mezi umělci a je schopen vám vyhledat a nabídnout řadu možností, čímž bude rozšiřovat vaše rozhledy. Je důležité, aby vás také poznal-váš charakter, zaměření, cit a pochopil, k čemu inklinujete a mezi čím se cítíte dobře, protože mezi a s uměním je důležité se naučit žít a to nikoliv násilným způsobem.

Umělecké dílo vám může přinést řadu benefitů a potěšení. Je více než zlatými cihličkami,diamanty v trezoru, které jsou sice uměleckým dílem ale v trezoru? Prakticky „zločinem“ proti umění je, když artefakt končí uložením v trezoru, protože je to věc, za kterou jsme utratili horentní sumu a proto byste se snad měli bát ji vystavovat. Popírali byste ovšem veškerou existenci takového díla, protože bylo zrozeno nikoliv proto, aby dřímalo ukryto před jeho obdivovateli. Umělec ho zajisté vytvářel hned z několika popudů – často z vnitřních stavů a rozpoložení jako prostředek komunikace se světem nebo třeba jen bezprostředním okolím. Jeho dílo je nonverbálním prostředkem, kterým vytváří svůj názor a postoje k nám , ke světu. Může být i jakousi arteterapií, sdělením osobních zážitků,ale i náboženských, politických, morálních postojů.

Promlouvá ke světu skrze diváka a snaží se přenést svůj bezprostřední zážitek, který je velmi niterný až k politickému přesvědčení, jelikož umění bylo vždy státotvorným prostředkem i možností jak kultivovat, vychovávat a prosazovat ideologie. Mohlo nahrazovat i slovo či ho interpretovat. V každém díle je obsažena emoce, přestože někdy je vedena ryzím pragmatismem a vědeckým základem. Umělci se v historii vždy snažili experimentovat a nepřenášet jen své zážitky a pocity, ale zkoušeli a uplatňovali názorně ve svých dílech fyzikální zákony a zabývali se filozofií.

V umění je přítomna lidská civilizace a také ji spoluformovalo a zanechává její odkaz už od pravěku. Je přirozenou součástí našeho života, pravěcí lovci měli potřebu zobrazovat a komunikovat obrazy a navazovat vztahy s blízkým světem. Přenášeli do výjevů své touhy a úsilí přežít a upevňovat společenství. Umění bylo odjakživa i prvkem stmelujícím lidskou komunitu a formujícím společnost na vyšší úrovni, později přebíralo i výchovné cíle, vždy nás kultivovalo a především odlišovalo od ostatních biologických druhů. Je specifickou dovedností, mohli bychom ji nazvat i nadstavbou – prostě něčím, co ostatní savci i ti nejbližší nedovedou.

V umění se zrcadlí vývoj myšlení , kumuluje v sobě obrovskou duchovní energii, která nám přináší naději a povznáší nás nad ubohost a jednoduchost naší existence, proto funguje jako ideální terapie a komunikační prostředek.

Jeho jedinečností je, že počet artefaktů od konkrétního umělce je omezený. Zvláště po smrti již renomovaného umělce nikdy nebude nabývat kvantitativně, což vede k jeho zhodnocování a v některých případech až k astronomické a nepředstavitelné ceně, kterou určuje trh. Aukce v posledních letech ukázaly, že cenu skutečně nelze odhadnout dopředu a ekonomická krize v naší západní civilizaci jen vzbudila zájem o umělecká díla jako jedinečný prostředek, který je schopen neuvěřitelně zhodnotit vložené peníze. Majitel předpokládá samozřejmě, že cena bude narůstat i v budoucnu, ovšem to není vždy jisté. Řada umělců znamenala modní trend a zaznamenala oblibu jen v určité době, přestože někdy byli na vrcholu, upadli poté naprosto v zapomnění.

Čili pokud nechceme pojímat nákup uměleckého díla jen jako investici, do které uložíme finanční prostředky, vybírejme intuicí, řiďme se citem. Přistupujme k dílu jako k duchovní hodnotě, objektu, se kterým chceme žít, vlastnit ho, se kterým dlouhodobě vydržíme a dokážeme se na něj dívat, používat ho a vnímat celá léta. Takové dílo je pro nás totiž nejhodnotnějším. Zároveň po letech, když opouští tvůrce, začíná žít svým životem a vytvářet si svůj vlastní příběh bytí a existence. Pro nás a další generace svoji hodnotu nikdy neztratí, je součástí našeho životního příběhu a třeba i duchovním odkazem-záznamem naší rodiny.

Proto je dobré mít a plnit prostor našeho žití uměleckými díly a nikoliv jen spotřebními předměty, zanecháváme v něm duši a předáváme ji dál jak v jednotlivém díle , tak v celé sbírce, pokud se nám něco podobného podaří. Umění je projevem naší civilizace, což mějme na paměti, je odkazem a zvláštní lidskou dovedností.