Za socialismu jste jezdila do Československa a kupovala díla zdejších umělců. To vás komunisti nechali?

Ano, protože jsem platila v dolarech.

Takže v tom byly peníze

Jedině peníze, komunisti zoufale potřebovali dolary. A také došlo k tomu, že na kulturním odboru vyměnili šéfa a ten nový mi byl nakloněný. Když jsem poprvé vešla do jeho kanceláře, on si tam zrovna něco věšel na zeď. Tak povídám – vy to tady máte tak krásně vyzdobené, no to je úžasné, že tady konečně je nějaký vzdělaný pán, když má tak vyzdobenou kancelář. A on se nadchl a potom mi pomáhal. Leccos mi dovoloval a později dokonce přijel do Ameriky a bydlel u nás.

Později, v 80. letech, vám ale jezdit do Československa zakázali. Proč?

Protože jsem moc podporovala ty, kteří byli u komunistů v nemilosti. Šimotová nebo Nepraš, ti tady nesměli vůbec vystavovat nebo prodávat. A já jsem odmítala kupovat komunistické umělce.

Jak jste za oceánem prožívala sametovou revoluci v roce 1989?

Byla to doba, kdy můj manžel umíral. Měl rakovinu, a já jsem to s ním strašně prožívala. Už se do Československa bohužel nepodíval. Velmi chtěl umřít doma, byla jsem s ním v nemocnici, ležela jsem na zemi, a věděla jsem, že umírá. Ale pořád jsem nějak doufala, že se uzdraví a tak jsem ho nechtěla nechat jít domů. To je moje špatné svědomí, že jsem ho nenechala zemřít doma. Hned 14 dnů poté jsem přijela do Československa.

Kde jste dnes více doma – v Praze, nebo v Americe?

V Americe. Lidi tam nelžou a jsou slušní.

Ani se tomu nedivím. Rozhodla jste se Praze věnovat vaši sbírku v hodnotě milionů dolarů a místo aby vám poděkovali, tak jste je skoro musela prosit. Milan Knížák dokonce napsal, abyste si ji “naložila do svého amerického octa.” Neměla jste chuť prásknout dveřmi a odejít?

Ne. Protože to byli jedinci. Kdybyste viděla těch dopisů, co dostávám, květiny, někdo mi přinesl křížek, nebo se tady u mě jednou zastavil nějaký mladík a přinesl mi takový oblázek. Povídal: “Paní Mládková, já vás obdivuju, byl jsem teď v Řecku, myslel jsem tam na vás, na břehu jsem našel tenhle kámen, tak jsem vám ho přinesl po štěstí.” To je hezké ne? Nebo přijela škola malých dětí a učitelka jim vykládala, že muzeum založila nějaká Čechoameričanka. Byla jsem u toho, tak povídám – to jsem já. Kdybyste viděla ty děti, každý se se mnou chtěl vyfotit, strávila jsem s nimi snad dvě hodiny. Nemůžu jít po Kampě, aby za mnou nechodili lidé. Nedávno tady byl na Kampě trh, a já odtud musela utéct. Tolik lidí mě poznalo a chtěli se společně se mnou fotografovat. Je to sice strašně únavné, ale krásné.

Jak je Vaše sbírka rozsáhlá?

To jsou tisíce předmětů, přesně vám to neřeknu.

Je nějaké dílo, ke kterému máte zvláštní, osobní vztah?

Ke všemu. Nedokážu říci jedno dílo.

Jak jste se vlastně seznámila s Františkem Kupkou?

Můj manžel měl přítele, který byl slavný antikvář. Jednou přišel na návštěvu, přinesl nám obraz a říká – to je od jednoho malíře, Kupka se jmenuje. Koupil jsem to v aukci. Jednou to bude váš slavný malíř. A ten obraz nám dal. Byla jsem zvědavá, kdo bude jednou tak slavný český malíř. Tak jsem ho hledala, až jsem ho našla.

Jaká je vaše osobní vzpomínka na Kupku?

Měl ohromnou radost, že jsem přišla. Úplně se rozzářil. Za ním totiž nikdo nechodil, protože Francouzi ho nechtěli, ti měli svoje umělce a Češi ho neznali. On byl opravdu sám. Zavedl mě do svého studia a já se mohla zbláznit. Běhala jsem od obrazu k obrazu. Bylo to poprvé, kdy pro mě umění bylo něco jiného, bylo to jako muzika. Jeden obraz jsem si koupila. Seděla tam paní Kupková, on by mi ho jinak dal. Hodiny a hodiny jsem potom doma seděla, dívala jsem se na něj a bylo to jako bych poslouchala hudbu. Později jsem zjistila, že Kupka skutečně vždycky poslouchal hudbu, když maloval. Začala jsem k němu chodit. Později dostal rakovinu, a zemřel vlatně v mém náručí.

Kdo ze současných umělců má podle vás šanci se proslavit?

Nevím. Ani bych vám to neřekla, kdybych tušila. Člověk se může strašně snadno splést a kdybych já řekla, že ten a ten jednou bude slavný, lidé by ho začali kupovat, a jiného zase ne. To opravdu nemůžu vůbec říct. Ale obecně si myslím, že umění se bohužel zkazilo. V celém světě. Protože mladí lidé chtějí cestovat, chtějí rychle prodávat a kolekcionáři ničemu nerozumí.

Na co z toho, co jste udělala, jste nejvíce hrdá?

Na muzeum Kampa, to je takové vyvrcholení.

Jak to vypadá s Werichovou vilou, už se všechny spory vyřešily?

Žádala jsem o ní 12 roků. Teď mi jí konečně pronajali. Mám ve Washingtonu spoustu umění, nábytek Chipendale, koberce - ráda bych to převezla sem. Chtěla bych, aby ve Werichově vile byly přednášky. Vždyť Voskovec u nás bydlíval, všechno to do sebe zapadá. Před deseti roky, když jsem ještě měla více elánu, tak jsem o to strašně stála, měla jsem velké plány. Ale teď už po tom snad ani netoužím.

Vaši sbírku by měl jednou převzít bývalý ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. Proč jste si vybrala právě jeho?

Je velmi vzdělaný a slušný. Znám celou jeho rodinu. Jakmile umřu, převezme to.

Jak vlastně hodnotíte současnou politiku?

Je to hrozné, a pořád horší a horší. Teď vyhodili z magistrátu toho slušného lékaře, Bohuslava Svobodu, prosím vás, jak ho mohli vyhodit? Je to příšerné.

Když se ohlédnete, je něco, co byste udělala jinak?

Ne. Jenom mého manžela bych nechala zemřít doma. Mrzí mě, že jsem to neudělala. Mám jeho fotografii na nočním stoku a každý večer si s ním povídám. Říkám mu: Jane prosím tě, pomoz mi, ať to tady vydržím. A on mi zřejmě pomáhá.

Jako mladá jste odešla z domova, proč?

Byla jsem opravdu hrozně znechucená tím, jak se tady po válce lidé chovali k Němcům. Bydleli jsme v Brandýse a já jsem přijela na kole do Prahy. Byl to zrovna den, kdy začalo vyhánění těch posledních Němců, co tady ještě zbyli. Byly to většinou ženy, jejich manželé už byli dávno pryč – možná to i byli gauneři, to nevím. Stála jsem dole na Václaváku a chtěla jsem jít za sestřenicí nahoru na Vinohradskou. U budovy rozhlasu jsem narazila na skupinu asi 10 žen - Němek. Chodil kolem nich takový mladíček, možná ani ne osmnáctiletý, s páskou národní gardy. A říkal jim: “teď vám ukážeme, jaký to bylo v koncentráku”. Ty ženy už nemohly, padaly, a oni jim strhali šaty, řezali je a do těch ran jim dávali sůl. Takové skupiny jsem potkala cestou ještě dvě. Když jsem došla nahoru, tak před domem, kde bydlela moje sestřenice, byla taková hromada. Já nevěděla, co to je, a najednou jsem si všimla, že se ta hromada hýbe. Byla to hromada ženských těl - když už ty ženy nemohly, tak je hodili na hromadu. Přiběhla jsem k sestřenici a říkala jsem jí, že už tady nemůžu žít. A potom jsme obě odešly do Rakouska. Nikdy na to nezapomenu. Byl to příšerný sadismus.

Jaké jsou vaše další vzpomínky na válečnou dobu?

Chodila jsem tehdy do slavné taneční školy Aubrechtové a tancovala jsem ve Velké operetě. Němci si chodili vybírat lidi do divadel a já jsem měla hrozný strach, aby si mě nevybrali. Tak jsem šla za ředitelem divadla a řekla jsem mu, že kdyby mě vybrali, budu se muset jít utopit, protože pracovat v německém divadle bych nemohla. Tatínek byl takový patriot! A ředitel se mě zeptal - chtěla byste do Memmelu? A já povídám – a je tam hezky? Vůbec jsem nevěděla, kde to je a styděla jsem se to říct. A on povídá – krásně, můžete se tam i koupat v moři. Tak jsem podepsala smlouvu a druhý den už jsem letěla do Memmelu, to je v Lotyšsku. Zůstala jsem tam rok. Byla jsem tam sólovou tanečnicí a stepovala jsem. Chtěli mě poněmčit - když zjistili, že moje maminka je Němka, tak si mysleli, že to bude jednodušší. No a nakonec mě tam zavřeli.

Zavřeli vás?

Ano. Bydlela jsem v hotelu a jednou jdu večer do divadla a portýr mi povídá – slečinko, byli tady dva páni s aktovkou, víte co to znamená? Tak jsem okamžitě běžela ke své přítelkyni a říkám jí: rychle vezmi všechny papíry co najdeš a spal to. Já jsem si tehdy už asi deset let psala deník, o ten jsem přišla. Toho je mi líto. Nakonec mě stejně zavřeli, asi na 14 dní. A ředitel divadla, který mě měl rád, mi řekl, abych v Memmelu už nezůstávala, protože jakmile má někdo oplétačky s gestapem, tak už po něm půjdou pořád. Poslal mě pak do Vídně, kde měl přátele.

Co jste ve Vídni dělala?

Také jsem tancovala. Pak jsem se vrátila do Prahy a zažádala jsem si o studia do Švýcarska. Přinesla jsem tehdy ministrovi velkou bonboniéru – to už by dneska nebylo možné. Musela jsem ale nejdřív udělat ve Švýcarsku zkoušky, protože jsem neměla maturitu. Zkoušela mě celá komise.

Za co jste ve Švýcarsku žila?

Měla jsem malé stipendium z Prahy.

Jak vaše rodina prožívala rok 1948?

Pamatuji si, že můj tatínek, který byl sládkem v pivovaru v Brandýse nad Labem, jednou řekl “já vám ten komunismus vyženu z hlavy”. Zavřeli ho.

Po roce 1948 jste se rozhodla, že se už do Československa nevrátíte. Bylo to těžké rozhodnutí?

Já jsem ve Švýcarsku žila velmi šťastně, protože nás tam bylo Čechů studentů několik. Založili jsme český časopis a velmi jsme se přátelili. Kromě toho jsem neměla rodinu, kde bych byla šťastná. Maminku jsem sice milovala, také jsem ji později vzala do Ameriky, ale její manželství nebylo šťastné. Třeba večeře musela být přesně v pět hodin a když to tak nebylo, otec jí vzal a vyhodil z okna. My s bratrem jsme tedy byly takové vystrašené děti. Takže já jsem se nechtěla vrátit domů.

Později jste mamince a bratrovi pomohla emigrovat – bylo to zrovna v té nejtužší době, v roce 1953. Můžete popsat, jak to probíhalo?

Jela jsem navštívit rodiče. Můj bratr se oženil a vzal si Němku - byla to asi poslední Němka, která tady po odsunu zbyla. Bratr byl také pivovarník a stal se sládkem v jednom pivovaru. No a jeho ženu napadlo, jestli by se tam nedaly přejít hranice. Někdo jí řekl, že ano, že se tam přechází. Ale bylo to velmi dramatické. Lidé, u kterých jsme se měli přihlásit, se odstěhovali, ale nakonec jsme se dostali k jiným lidem, kteří nás převedli. Každou chvíli jsme se museli schovávat ve křoví, šli jsme i přes potok – maminka potom měla ještě 14 dní mokré boty.

V kterých místech jste přecházeli hranice?

Do východního Německa a odtud za nějaké šperky zase do západního. Každý den tam pendlovalo auto s jídlem. Tím posledním, které jelo, jsme se dostali do západního Německa. Američané nám vystavili pasy a moje maminka ho ve stresu podepsala jiným jménem, než na jaké byl pas vystavený. Byly velmi přísné kontroly, museli jsme pasy ukázat, ale naštěstí si nikdo nevšiml, že podpis a jméno nesouhlasí. Pak s námi žila maminka v Americe.

Nejdříve jste studovala ekonomii, získala jste z ní doktorát, a teprve když vám bylo asi 36 let, začala jste studovat dějiny umění. Jak jste se k tomu dostala?

Můj manžel říkal – když jsi ve Francii, tak studuj umění. Co jiného by měl v Paříži člověk studovat? To dávalo smysl.

Jak jste se seznámila se svým mužem?

Když jsem ještě žila ve Švýcarsku, tak jsem chtěla ukázat, že z Československa odešli ti nejvzdělanější lidé. Národ tenkrát vykrvácel. Maminka mi poslala nějaký šperk, tak jsem ho prodala a za ty peníze jsem mohla vydat jednu knížku. Rozhodla jsem se tedy vydat rozhovory s Ferdinandem Peroutkou, s nímž jsem se seznámila. Později jsem vydala také knížku o básnikovi Blatném, toho jsem později navštěvovala v Londýně, kde byl v ústavu pro psychicky nemocné. Vydání každé knížky stálo asi 1000 dolarů. Rozeslala jsem prosbu s žádostí o finanční podporu na vydávání těch knížek na různé nejbohatší rodiny jako Baťovi a podobně. A doslechlo se mi, že existuje nějaký Jan Mládek, který má snad tu nejvyšší pozici ze všech našich lidí v exilu, že je velmi vzdělaný a že je to velký patriot. Napsala jsem mu tu prosbu také a on mi poslal dva dolary. Tak jsem jela do Paříže za ním a řekla jsem mu - poslyšte, já jsem chudá studentka a nemůžu si sama dovolit vydávat takové knížky a vy mě posíláte dva dolary? On tam seděl ve velké kanceláři za svým nádherným stolem jako král. Zbledl a řekl – no to mě ušlo, promiňte, pojďte, dáme si drink. No a po třech letech jsme se vzali. On byl o deset roků starší než já a dlouho se nechtěl oženit, bál se.

Vy jste s vydáváním těch knížek později musela přestat, proč?

Švýcaři to považovali za politické a nechtěli, abych je vydávala. Ale dovolili mi, že kdykoli získám asi 1500 franků, můžu přivést do Švýcarska jednoho studenta. V Německu bylo totiž tehdy několik tisíc našich studentů, kteří utekli a byli za velmi ponižujících podmínek v takovém táboře, kde kdysi bývali Němci. Jezdili tam Kanaďané a Novozélanďané a vybírali si je na práci na poli. Museli běžet 10 metrů, ukázat zuby a ukázat svaly. No hrozné – napsala jsem o tom článek “Ponížení a uražení”.