Je synonymem elegance první republiky. Kdo tehdy něco znamenal, šil právě u ní.

„Podolská skvěle ovládala to, co by se z dnešního pohledu dalo nazvat uměním marketingu a PR. Její modelový dům se svého času psal francouzsky Maison Podolská a také názvy všech modelů byly ve francoužštině.“

Adina Mandlová, Hana Vítová, Nataša Gollová, ale třeba i Hana Benešová nebo automobilová závodnice Eliška Junková − ty nejslavnější osobnosti si v salónu Hany Podolské podávaly dveře. A vedle nich samozřejmě plejáda manželek nejvýznamnějších podnikatelů, včetně například paní Baťové. Zkrátka, mít šady od Podolské patřilo k dobrému bontonu. Jaká byla sama majitelka věhlasného salónu? V osobním životě to měla trochu jako na houpačce. Narodila se jako Johanna Vošahlíková v roce 1880. Poté, co předčasně zemřel její otec, architekt a stavitel F.Vošahlík, musela rychle začít pomáhat matce živit rodinu. Vyučila se tedy švadlenou a začala šít po domech. Její štěstí bylo, že se seznámila s Viktorem Podolski − akademickým malířem, v jehož žilách dokonce kolovala polská zemanská krev. Vzali se již po krátké známosti a díky manželovi si mohla v roce 1908 otevřít svoji první dílnu, kterou nazvala U Pěti králů. Začínala velmi skromě, jen se dvěma švadlenami. Podniku se ale dařilo, a tak se rodina už v roce 1914 mohla přestěhovat do luxusního bytu v paláci Lucerna na Václavském náměstí. Tamtéž si otevřela i módní salon. Manžel ji velmi miloval a ve všem ji podporoval. Po otevření nového salonu v Lucerně dokonce nechal malování a začal pracovat v podniku své ženy – to rozhodně nebyla na počátku století běžná věc. Salón dostal název Modelový dům Hany Podolské a jeho zlatá éra nastala po první světové válce, kdy se proměnil na opravdu luxusní modelový dům, jehož součástí bylo i kloboučnictví a kožešnictví. Také počet švadlen se rozrostl na několik desítek. Mezi dvěma světovými válkami se česká móda obecně vyšvihla mezi evropskou špičku a její úroveň nezaostávala za tehdejším hlavním městem módy − Paříží. Zatímco přibližně do první světové války se české dámy inspirovaly zejména ve Vídni, po první světové válce se rychle začaly orientovat na Francii. Zprostředkovat francouzské trendy měly i speciální módní dopisovatelky. Podolská pravidelně jezdila do Paříže na přehlídky, aby měla přehled o všem, co se ve světě módy šustlo a především aby odpozorovala všechny aktuální trendy a nabídla je okamžitě svým zákaznicím. Účast na přehlídkách ji stála obrovské peníze − jezdila na ně se svou dvorní kreslířkou Hedvikou Vlkovou a účast vyšla přibližně na 30 000 korun, což byla tehdy veliká částka. A dámy si také rychle vymyslely systém, jak obelstít zákaz kreslení a fotografování na přehlídkách. Jakmile Podolskou nějaký model zaujal, mrkla na Vlkovou, ta okamžitě odešla na toaletu a tam si vše zaznamenala. Nakonec začala Podolská přehlídky pořádat sama. A ne ledajaké − některé soukromého charakteru třeba pro manželky ministrů, jiných se zase účastnilo i 300 lidí. Modely zpočátku předváděly různé kurážné dámy ze společnosti nebo herečky Národního divadla. Později však Podolská – a byla v tom mezi prvními − začala zaměstnávat profesionální manekýny. Aby se děvče mohlo stát modelkou u Podolské, muselo mít především ladnou chůzi. Na to kladla Hana Podolská zvláštní důraz. Manekýny rozdělovala do několika typů − sportovní, elegantní a mladistvý. Za velkým úspěchem jejího salónu ale nestál jen cit pro módu, píle, důraz na dokonalé zpracování a neustálé sledování aktuálních trendů. Podolská skvěle ovládala to, co by se z dnešního pohledu dalo nazvat uměním marketing a PR. Její modelový dům se svého času psal francouzsky “Maison Podolská” a také názvy všech modelů byly ve francoužštině. Dodávala jim tak punc světovosti. Kromě módních přehlídek také vydávala vlastní časopis, v němž komentovala své modely, podávala rady a popisovala trendy. A nejen to − spojila se s jedním z nejlepších fotografů své doby Františkem Drtikolem, který fotil její modely. Pravidelně s ním a se svými modelkami navštěvovala dostihy v Chuchli, a jedenkrát ročně s nimi také jezdila do Mariánských lázní. Proč? Scházela se tam tehdejší smetánka a manekýny od Podolské měly za úkol projít se vždy několikrát po kolonádě − samozřejmě vždy v jiném modelu. Spolupracovala také s filmem − kostýmy pro nejeden z dobových trháků se šily právě u Podolské.

Právě v jejím kostýmu učarovala Oldřichu Novému Adina Mandlová ve filmu Kristián, nebo Lída Baarová Gustavu Nezvalovi ve filmu Maskovaná milenka. Ve filmu Katakomby zase v jedné scéně Adina Mandlová otvírá krabici se šaty, a kamera poměrně dlouho zabírá zřetelný nápis “Modelový dům Hany Podolské”.  Dnes bychom řekli – učebnicový příklad product placementu. Hana Podolská zkrátka měla podnikatelského ducha a vyznala se. I proto se na šaty od ní čekalo až půl roku. Umění propagace by ale samo o sobě určitě na vybudování věhlasného jména nestačilo. Zásadní  byla pochopitelně kvalita. Podolská dozorovala šití a neunikl jí jediný chybný steh. Účastnila se také zkoušky každých šatů, které se v jejím salónu šily. Známkou šatů od Podolské proto byly: ten nejlepší materiál, dokonalé zpracování, střízlivost, ženskost a šarm evropské úrovně. Dámy, které neměly to štěstí, aby mohly u Podolské šít běžně, protože si to finančně nemohly dovolit, třeba i měsíce či dokonce roky spořily, aby si alespoň na jedny šaty z tohoto luxusního salónu našetřily. K úspěchu Podolské patřilo i to, že svou povahou byla velmi společenská − s mnohými zákaznicemi se stýkala i v osobním životě, výborně je znala, věděla, v čem se budou cítit dobře, jakou jejich přednost vyzdvihnout a co naopak zakrýt. V roce 1926 postihla Hanu Podolskou těžká rána. Její manžel nešťastnou náhodou zemřel na honu a s jeho ztrátou se vlastně nikdy pořádně nevyrovnala. O devět let později přišlo další neštěstí − její starší syn oslepl, zakrátko na to ochrnul a nakonec zemřel. A osud, který začal Haně Podolské ukazovat svou nepříznivou tvář, se neotočil ani po válce. Naopak −  Hanu Podolskou už vlastně nečekalo nic dobrého. Přišel rok 1948 a její snacha okamžitě emigrovala do USA − následkem toho byl její syn zatčen a skončil ve vězení. Po propuštění emigroval za manželkou a Podolská ho již nikdy neviděla. A nakonec přišla i o poslední vypiplané dítě − svůj salón. Po roce 1948 byl znárodněn a dostal nový název − Oděvní služba Eva. Původní lesk se rychle vytratil, kontakty Podolské s Paříží byly zpřetrhány a tak si Oděvní služba Eva o původní slávě Modelového domu Hany Podolské mohla nechat jen zdát. Hana Podolská sice směla v Oděvní službě Eva zůstat, ovšem pouze jako prodavačka. A to jen díky tomu, že si to přála sama manželka prezidenta Marta Gottwaldová. Ta pocházela z nižších vrstev a velmi se snažila, aby vypadala jako dáma z vyšších kruhů. Za vzor a ideál si vzala svou předchůdkyni v roli první dámy, Hanu Benešovou. Ale, když dva dělají totéž, není to totéž. Marta Gottwaldová zkrátka dámou nebyla a neudělala ji z ní ani Hana Podolská. Ta v Oděvním podniku Eva vydělávala 2400 korun měsíčně a kromě salónu přišla i o polovinu svého bytu, do něhož byla přestěhována hraběnka Dohalská. Definitivní výpověď ze salónu dostala Podolská v roce 1954 a velmi těžce to nesla. Vrátila se tam poté už jen jednou jedinkrát, a sice v roce 1968, když s ní Miroslav Horníček natočil krátký rozhovor pro televizi. Zemřela opuštěná v roce 1972, tedy v 92 letech. Majetek odkázala pečovatelce, která se o ni starala.

„Hana Podolská sice směla v Oděvní službě Eva zůstat, ovšem pouze jako prodavačka. A to jen díky tomu, že si to přála sama manželka prezidenta Marta Gottwaldová. Ta pocházela z nižších vrstev a velmi se snažila, aby vypadala jako dáma z vyšších kruhů“

„Definitivní výpověď ze salónu dostala Podolská v roce 1954 a velmi těžce to nesla. Vrátila se tam poté už jen jednou jedinkrát, a sice v roce 1968, když s ní Miroslav Horníček natočil krátký rozhovor pro televizi. Zemřela opuštěná v roce 1972, tedy v 92 letech. Majetek odkázala pečovatelce, která se o ni starala“