Příroda byla odjakživa nedílnou součástí lidského života a jako taková se také objevuje ve výtvarném umění již od jeho počátků. Role, jakou hrála, se ale měnila.

Příroda, krajina − věčná inspirace všech umělců, zdroj života, prostor v němž žijeme. Lidé ji zobrazovali, už od počátku věků a své existence, tehdy to však nevnímali jako umění, ale jako magickou součást života, prostředek komunikace mezi bohy a jimi, prosbu, aby uspěli při lovu a pochopili duše zvířat, která jim pak dala sílu přežít. Takové jsou stopy v jeskyních, které označujeme jako umění. Jsou to převážně malby, ale vznikaly i plastiky či skulptury většinou zvířecích figur a žen jako ideálních matek. Jejich tělo představuje jakousi zmenšenou krajinu. Ostatně ženské tělo je ideální „malou krajinou“ s pohořími, dolinami, propastmi, jeskyněmi, lesy. 

Krajina v některých kulturách byla zobrazována prostřednictvím jednotlivosti, představovala dokonalost právě v detailu. Tak se odraží v japonské malbě sumie i čínské krajinomalbě. Pták i motýl může být obrazem fauny a pohybu, kámen pak věčnosti a času, voda zase obrazem života, zdroje, který očišťuje a rozvádí všechny živiny. Všechny prvky musely být zastoupeny − země, voda, oheň i vzduch. 

Zvláštní postavení má v krajině strom, kolem něhož se vytvořil kult. Každý národ má svůj mytologický strom, který ho charakterizoval. Obraceli se k nim zejména Keltové, jejichž svatyně byly přímo součástí lesů. 

Pohled na krajinu se během staletí mnohokrát proměnil, nicméně vždy byla nedílnou součástí života lidí. Ve středověku vstupuje do narativních děl, kde jejich hlavní náplní je převyprávět a přiblížit negramotným věřícím události a příběhy Bible. Tady je krajina jakousi kulisou, dotvaří atmosféru, představuje v symbolech víru, utrpení a upomíná na oběť Ježíše. Připomeňme si Mistra vyšebrodského oltáře, kde jsou patrné snahy o realismus − země, půda s dokonale vyvedenými kvítky, ovšem prostor je vytržený z reality, jsou to ostrůvky ještě bez renesanční perespektivy. Svoji roli opět hrají stromy a květy, které symbolizují například prolitou krev Krista nebo slzy Panny Marie. 

Giotto − věhlasný italsky malíř středověku, však usiluje o perspektivu, řeší prostor, nebe a hloubku. Celá tato snaha plynule přechází do plného akcentování krajiny v renesanci. Předobrazem jsou již bratři Eyckové v Holandsku. S atmosférou pracuje a prohlubuje ji Giorgione, od kterého se sice mnoho děl nedochovalo, ovšem jeho Bouře je nezapomenutelná. Na tomto obraze je dominantní právě krajina, nikoliv figury. Divák je zmámen spektakulárností, obklopen mysteriozní krajinou. Podobně tajemný je prostor u Leonardových obrazů Madona ve skalách, Svatá Anna Samotřetí. Je to hra světla a stínu − šerosvitu. Tak bychom mohli pokračovat ve výčtu mistrovských renesančních děl. Protipólem italského malířství je holandský či vlámsky protestantismus. Zobrazování křestanských výjevů z Bible je prakticky hříchem, víra má být čistá, bez obrazu a dogmat. Výzdoba kostelů je tedy naprosto strohá a jednoduchá, bez „model“ a kultu. Do středu zájmu malířů se tedy dostavá profánní život − venkov, lidé při práci, vznikají první žánrové krajiny, kde se prohání dobytek, lidé jsou zachyceni při senoseči a dalších zemědělských pracech. V tomto pozemském mumraji se pak odehrává drama pašijí a ukřižování jako je to v případě Pietera Brueghela. Novým fenoménem se stáva zimní krajina a akcentovaní čtvera ročních období. Jeden z obrazů tohoto cyklu se nachází ve sbírkách Lobkowiczů na Nelahozevsi. Vlámské krajinářství 16. století se tak stáva historickou studií lidských činností, ale například i předmětů všednodenního života. Speciální disciplínou je moře a mořeplavectví. Nikde jinde nenajdete moře ve svých nesčetných podobách, počasí v každém ročním období, lodě bojující s bouří v dramatické krajině včetně noční. 

Detailni krajinou neboli zprávou o ni bychom mohli nazvat zátiší, které zobrazuje jednotlivosti a zde nabývá také velké symboliky. V zátiších jsou zašifrovány obsahy a odkazy. Každý pokrm − zvíře, rostlina, plody, jsou kódem zejména pro náboženský obsah. 

Po třicetileté válce, po době bídy a strádání, nastupuje fenomén baroka a silná rekatolizace. Opět jsou velmi akcentovány náboženské výjevy, exaltované oslavování svatých a vyznáváni kultu. Novým fenoménem se stává hra s prostorem a působení hmoty na člověka v krajině. Svatyně−kostely, které akcentují okolí, zároveň harmonicky doplňují krajinu. S prostorem pracují velmi abstraktně, je to kombinace konkávnich a konvexnich tvarů, jak je najdeme v přírodě. 

Po misteriózním a iracionálním baroku se ke slovu hlasí osvícenství a návrat k antickému prostoru a krajině se zapomenutými zříceninami, kde se setkávají antičtí bájní hrdinové. Často se v takové krajince prochází lidské postavy − zamilované páry, koketerie, dámy vábené mladými muži v dáli do hloubi zeleně odhazují strevíček na důkaz přízně, jako je vidět u Fragonarda. 

Postupně se k životu probouzí svébytné a svou cestou jdoucí krajinářství v Anglii. Idolem se stává John Constable, který je i vzorem pro barbizonskou školu. Je to absolutní obrat ke krajině, která jediná hraje hlavní úlohu. Netřeba postav, ty jsou jen součástí žánrových výjevů. Britové byli fascinováni venkovskou krajinou, vychází z vášně pro dokonalou, ale divokou krajinu v podobě uměle zakládaných parků, kde vše musí vypadat nahodile, nenuceně a přirozeně. Ale vše žije v dokonalé harmonii podobně jako japonské zahrady. 

A to je jen krok k francouzskému krajinářství 19.století. Zmínila jsem jiz barbizonce, kteří se inspirovali anglickým přístupem a vyšli z ideální osvícenecké a antikizující krajiny, která byla zobrazována v ateliéru. Barbizonci vycházejí ven do přírody. Tento krok znamenal obrat v krajinářství a změnu v pojetí a přístupu ke krajině.

„Příroda, krajina − věčná inspirace všech umělců, zdroj života, prostor v němž žijeme. Lidé ji zobrazovali, už od počátku věků a své existence, tehdy to však nevnímali jako umění, ale jako magickou součást života. “