Zdědila jste talent po někom z rodiny?

Můj otec byl vědec, inženýr, matematik. V 50.letech stál u zrodu robotiky, záhy začal přednášet po světě. Specializoval se na vývoj exaktních průmyslových obráběcích strojů. Pro university, kde přednášel, získával velké zakázky od významných firem. Pracoval například na projektech pro NASA, kdy mamutí robot s absolutní přesností na setiny milimetru frézuje komplikované tvary do materiálů, jako hliník, ocel, dural a podobně. Byl zarytým antikomunistou, ale protože byl vědecká kapacita, nechávali ho jezdit do světa. Začátkem 70 let mu ale najednou řekli, že už nikam nepojede. Otec tušil, že by se mohl dostat do vážných pracovních problémů a tak emigroval. To mě a mým bratrům znemožnilo studovat.
Matka vystudovala Akademii výtvarných umění, byla v ročníku například s Karlem Malichem. Po škole začala pracovat pro jednoho úspěšného designéra, ale když se jí narodily děti, musela udělat kompromis. Celý život pak učila. Mnoho lidí, kteří u ní vystudovali, na ní dodnes vzpomínají. Byla neuvěřitelná v tom, jak byla vynalézavá a soběstačná. Se vším si uměla poradit a navíc měla úžasný styl – v oblékání, v tom, jak uměla dávat věci dohromady. Byla navíc velmi skromná a pokorná. Takže kreativitu jsem určitým způsobem po rodičích zdědila.

Setkávala se u vás doma společnost intelektuálů, mezi kterými se matka pohybovala?

Matka měla pár kamarádek malířek, které se u nás setkávaly, ale spíše jsme žili v rodinném kruhu. Otec měl řadu koníčků, miloval tenis, lyžování, rád tancoval.

Jak jste se dostala k výrobě šperků?

Nemohla jsem tady dělat žádnou kloudnou práci, protože jsem nemohla vystudovat. Tak jsem dělala všechno možné - ilustrovala encyklopedie, pracovala jsem pro filmový ústav, pro liberecké výstavní trhy a podobně. Pak jsem potkala svého muže, který v té době pracoval v ateliéru Sial u Karla Hubáčka. Vzali jsme se a já jsem začala pracovat v Sialu jako projektant. Později se nám narodily děti a mě už nebavilo sedět u rýsovacího prkna. Začala jsem tedy intenzivněji vytvářet šperky. Já jsem si je ale dělala vždy, byla to forma osobní exprese ale i rebélie vůči konzervativnímu postoji. Byla to forma Ready-Made, třeba z kuchyňského náčiní, rozebírala jsem zubní vrtačky, protože mě fascinoval exaktní materiál – nerez, chrom a podobně. Jezdila jsem do skláren a tam jsem si nechávala foukat zvláštní tvary, které jsem s kovem různě kombinovala. Začala jsem vystavovat na Bertramce, což byly dnes už takové kultovní přehlídky, ale i v Londýně a Kanadě.

S rodinou jste dlouho žila v New Yorku, jak došlo k vašemu odchodu z tehdejšího Československa?

Můj muž v Sialu pracoval se svymi kolegy na projektu pro západní Berlín. Shodou různých okolností se mohli zúčastnit významné architektonické soutěže, do níž byli pozváni světoví architekti. Vznikla sice určitá polemika, jestli mezi ta zvučná jména pozvat mladé, neznámé architekty z komunistické země, ale nakonec je pozvali. John odjel návrh do Berlína odprezentovat a dopadlo to tak, že v soutěži získali spolu s finským architektem Erskinem druhou cenu. V porotě byl i americký architekt Richard Mayer, který manželovi nabídl, ať se mu ozve, kdyby měl zájem o stáž v jeho kanceláři v New Yorku. Navázali korespondenci a tak jsme o tom začali trochu uvažovat. Možnost jet do New Yorku mi připadala skvělá.

A jak se na to dívaly tehdejší československé úřady?

Trvalo tři roky, než jsme dostali povolení. Nakonec ministerstvo napsalo, že jsou velice polichoceni, že architekt světového významu k sobě pozval mladého českého architekta a dostali jsme povolení na půl roku. Po půl roce jsme požádali o prodloužení, které nám zamítli, a tak jsme tam zůstali ilegálně. To byl rok 1983. Za naší nepřítomnosti jsme byli odsouzeni a kdybychom se vrátili, asi bychom si to museli odsedět.

Popište trochu začátky v New Yorku...

John nastoupil první den po příjezdu do práce a pracoval téměř 7 dní v týdnu, 15 hodin denně. Jednak proto, že chtěl prokázat, že si toho místa opravdu váží, a jednak také proto, že je workholik. Tak tomu bylo 20 let. Takže všechno kolem rodiny bylo na mě. Navíc jsem měla dvě malé děti – synům tehdy bylo tři a pět let. Musela jsem se v tom neznámém, mohutném městě zorientovat, najít školky, školy, bydlení a všechno zařídit.

Nebyl to šok, pro člověka ze socialistického Československa, přijít najednou do New Yorku?

Neměla jsem moc čas věci složitě řešit. A New York mi od první chvíle vyloženě sednul. Navíc, moji rodiče byli takoví svobodní volnomyšlenkáři, otec, když se vracel z ciziny, o všem vyprávěl, jezdili jsme také za ním ještě v šedesátých letech na prázdniny do Anglie, kde několik let přednášel na Manchester University. Ale samozřejmě jsem se musela poprat s tisíci věcmi.

Uměla jste anglicky?

Uměla jsem, řekla bych, pasivně. Samozřejmě jsem chodila ve škole na angličtinu a později také mluvila s anglickou rodinou mého muže. Ale v New Yorku jsem se rychle zdokonalila, protože mám velkou potřebu komunikovat a vyjádřit se. Když se na to teď zpětně podívám, byla jsem jako žíznivá houba, která do sebe všechno vtahovala. Byl to takový pud sebezáchovy.

Jak se s přesunem vyrovnaly vaše malé děti?

Přijeli jsme v červnu a já jsem je dala do letního denního tábora. Když jsou děti takhle malé, řeč do nich vnikne samovolně během pár měsíců. Takže Martin šel hned v září do první třídy a Marka jsem dala do židovské školky. Panovala tam velmi přátelská atmosféra, byly tam děti ze všech koutů světa. Kousek od nás byla základní škola OSN a do té chodily děti z Řecka, Indie, Pákistánu, Mexika, Číny - zkrátka odevšad. Do první třídy mnohdy přišly s tím, že anglicky vůbec neuměly. Ale ve škole už měli systém, jak s nimi pracovat. Nemyslím si, že by moje děti měly s přesunem do New Yorku nějaký problém. Já mám ale tendenci si věci idealizovat, to negativní vytěsňuji.

To je praktická vlastnost…

To ano. Samozřejmě, staly se i nepříjemné věci. Jednou jsme například šli z Markových narozenin, bylo to v zimě, to mu byly čtyři. Procházeli jsme parkem kolem rybníčku a míjeli jsme dva černochy, kteří mi říkali, ať dám pozor, že led není dost silný, aby tam děti nespadly. Šli jsme dál a když jsme procházeli mezi keříčky, najednou tam stáli tito dva muži, oba v ruce pistoli, každý chytil jedno dítě pod krkem a chtěli, ať jim dám kameru, kabelku, kabát... A já se s nimi tehdy ještě handrkovala a nechtěla jsem jim nic dát! Vysvětlovala jsem jim, že jdeme z narozenin, takže jim kameru nemůžu dát, protože tam mám nahranou oslavu.

Nechali si to vysvětlit?

Nenechali. Samozřemě jsem jim nakonec dala všechno co chtěli. Až když jsem přišla domů, tak jsem se z toho zhroutila, protože mi teprve došlo co se stalo. Děti z toho měly zážitek, bylo to jako z nějakého filmu. Jednou jsem také dala Markovi do školky svačinu, sendvič se šunkou. A najednou volají ze školky, že je tam kvůli té šunce všechno vzhůru nohama, protože pro židy to je samozřejmě nepřijatelné. Musela jsem si rychle něco vymyslet, tak jsem řekla že jsem pomíchala sendviče a dala mu jiný, který byl připraven pro naše hosty a že se moc omlouvám…Museli kvůli mě koupit novou lednici.

Mluvili jste na děti doma anglicky nebo česky?

Když bylo klukům asi 6 a 8 let, jednoho dne se spolu domluvili, že už nebudou mluvit česky. Sama jsem češtinu nepoužívala úplně konzistentně a vůbec si neuvědomila, že jim češtinu pomáhám zapomenout. Neměli jsme tam žádné české známé ani kamarády.

Jaký jste měli okruh známých?

Udělala jsem to jednoduše. Když jsem dala děti do školy, otevřela jsem žluté stránky, našla nějakou školu designu, zavolala tam a oni mi řekli, ať se přijdu představit. Byla to Parsons School of Design, slavná škola designu, což jsem tehdy netušila. Přišla jsem k ředitelce, ukázala jí mojí práci a ona mi řekla, že bych tam měla učit. Ohromilo mě to - vždyť jsem sotva mluvila anglicky, chtěla jsem tam chodit na kurzy. Řekla, že dělá večírek pro kolegy a lidi z umělecké branže, a abych přišla. Šla jsem tam, Američané jsou velmi vstřícní, takže mě všem představila a byli to přesně ti lidé, které by člověk velmi toužil znát. Domluvila jsem se s ní, že si vezmu jeden nebo dva kurzy abych pochopila, jak škola funguje, a po pár letech jsem tam začala učit.

A co bylo dál?

Udělala jsem první sérii prací a někdo řekl – ve Philadelphii je galerie Helen Drutt, dojeď jí to ukázat. Byla to majitelka nejvýznamější galerie současného uměleckého šperku. Bez vědomí toho, co to znamená a co mi to může přinést, jsem za ní jela. Ona se na to chvíli dívala a pak se zeptala, jestli by mi nevadilo, kdyby mě reprezentovala. Zastupovala světové ikony autorského šperku. Postupně jsem se s většinou z nich spřátelila. Helen Drutt organizovala výstavy svým umělcům po muzejích v Americe, v Evropě i v Asii a prodávala díla do veřejných muzejních i soukromých sbírek. Abych to shrnula, byla to vlastně neskutečná souhra náhod a štěstí.

Podle vašeho vyprávění to vypadá strašně jednoduše…

Začala jsem učit na NewYork University a bylo to kolem roku 1990, kdy jsem New York Foundation for the Arts byla oceněna za svoji dosavadní práci. Jedinkrát v životě jsem se přihlásila do soutěže o nějakou cenu, a dostala jsem jí. Obnášela 10 000 USD, které jsem investovala na to, abychom se přestěhovali z Queensu na Manhattan. Našla jsem úplnou náhodou 300 metrový loft, který byl cenově dostupný, protože byl na rušné 86. ulici na Upper East Side, ale ve čtvrti, kde je koncentrace muzejí a jen pár bloků od Centralparku. Byl to velmi zajímavý otevřený prostor, který původně sloužil jako kanceláře. Já jsem ale přesně takový byt hledala, působil a měl proporce jak od Miese van der Rohe. Jenom bych byla raději, kdyby byl třeba v Sohu. Ale když jsem tam vstoupila, řekla jsem si – to je přesně, co jsem si představovala. Po vzoru mojí maminky jsem tam vyrobila nábytek, lampy a začala zvát přátele, kolegy umělce, architekty, galeristy, pořádat tam akce a výstavy, až se z toho staly takové společenské salóny. Údajně jsem pekla nejlepší štrůdl v New Yorku.

Byl to nějaký rodinný recept?

Nene, to byla taková moje improvizace. Já vím že to zní tak ideálně, byla však mezitím i spousta kritických situací, ale člověk vzpomíná jen na to dobré.

Kdy vám bylo nejhůř?

Když byl přepaden můj syn. Bylo to v noci na Silvestra, bylo mu patnáct. To bylo velmi traumatické. Najali jsme si dokonce soukromé detektivy, kteří nakonec museli případ uzavřít s tím, že se žádný případ podobný tomuto ještě nestal, a že to možná byla nějaká náboženská sekta.

Raději přejděme k příjemnějším věcem. Když navrhujete šperky, navrhujete je i přímo pro konkrétní osoby?

Ano, moje šperky hodně kupovaly sběratelky současného šperku, většinou soustředěné kolem Museum of Art and Design, se kterým jsem také často spolupracovala. Navrhovala jsem pro ně instalace výstav. Ty dámy je dodnes nosí a kupují další. Ale také za mnou chodili lidé, když například vyšel nějaký článek – asto to byly architektky, designérky, sběratelky současného umění. Řadu mých věcí má například Zaha Hadid. Když dostávala Pritzkerovu cenu, což je něco jako Nobelovka v architektuře, poslala mi sms, že nemá co na sebe, ať jí něco pošlu. To byl jeden z nejhezčích momentů. Další velké ocenění bylo, že v roce 1991 jsem byla pozvaná děkanem školy, abych udělala výstavu na fakultě architektury na Kolumbijské univerzitě. Rozhodně jsem byla první, kdo vystavoval šperky na škole architektury tohoto významu.

Proč si vaše šperky získaly takovou pozornost?

V té době, v 80. letech, se hodně hledala inspirace architekturou. A já jsem takto nějak přirozeně své šperky vytvářela. Od mládí jsem snila o tom stát se architektkou. Proto jsem pojala šperk jako malé architektonické studie. Jako modely pro krajinu lidského těla. Začala jsem také používat exaktní materiál - nerez ocel, s níž tehdy nikdo nepracoval, a tak byly moje věci úplně jiné a snadno rozeznatelné.

Nesouvisí vaše záliba v těchto materiálech a v geometrii s vaším tatínkem matematikem?

Snad, ale dnes již dělám jinak než tehdy. Hledám v práci nové dimenze a osvobození.

Na UMPRUM vedete ateliér K.O.V. Dostat se do něho asi není pro studenty jednoduché…

Do prvního ročníku jsme přijali tři lidi.

To se mi zdá docela málo, nebo ne?

My máme podle normy udržovat zhruba 20 lidí v ateliéru. Bereme také stážisty, i ze zahraničí, takže ve výsledku pracuji tak s 18 lidmi, plus s diplomanty, kteří končí. Všichni dostávají stejné zadání, nikoho neupřednostňujeme, mladší se musí učit od těch starších. Očekávám, že kvalita práce studentů prvního ročníku bude srovnatelná s těmi z pátého ročníku.

Tak to je tvrdé…

Ano, je to tvrdé. Ale v září jsme například měli výstavu v NewYorku a šperk naší prvačky jsem prodala jedné sběratelce za 1000 dolarů. Ptala se mě, proč všechny naše studentské práce stojí 1000 dolarů, tak jsem jí řekla, že 999 mi přijde moc málo a 1001 zase moc. A aby to brala tak, že je vlastně sponzorem, který podporuje náš ateliér, abychom mohli dělat další úžasné věci.

Jak probíhá přijímací řízení do vašeho ateliéru?

Přijímačky probíhají zhruba týden, přihlášených bývá tak 30-50 lidí, jsou dvě kola, do druhého jich postoupí tak 10. Úroveň studentů, kteří se hlásí, je ale čím dál horší.

Horší? Já myslela, že lepší!

Je zde řada škol designu - ve Zlíně, v Brně, Plzni, v Ústi nad Labem a jinde. Studenti se bojí, že se k nám nedostanou, a tak se přihlásí raději tam.

Aha, tak to je zajímavý efekt…

K nám chodí vlastně hlavně ti, co si ani neuvědomují, že se mají bát.

Takže ti nejstatečnější?

Vezmeme zkrátka lidi, kteří jsou príma a jsou inteligentní, a potom už si s nimi nějak poradíme. Oni se pak velmi rychle chytnou. Výuka probíhá tak, že s nimi pravidelně dvakrát do týdne mluvíme a korigujeme vývoj práce. Konzultace probíhají se všemi společně, takže ti mladší poslouchají, jak uvažují ti starší. Je s tím spojené velké úsilí, ale když začnou studenti nacházet formy a materiály, tak už je to radost.

Učila jste také ve Spojených státech, jak vychází čeští studenti ve srovnání s americkými?

To se dá těžko srovnávat. Učila jsem na soukromých univerzitách, kde byla vysoká úroveň. Pracovala jsem s velmi chytrými lidmi, a to usnadni práci, protože rychle chápou, co se od nich žádá. Navíc oni opravdu využívají každou vteřinu, protože škola je velmi drahá. Takže se nestane, že by někdy nepřišli, nebo že by přišli pozdě, či neudělali úkol.

Co kromě výuky na UMPRUM nyní děláte?

Od té doby, co jsem zde, nemám moc prostoru věnovat se šperku. Navrhovala jsem každý rok velkou výstavu, což zabere hodně času. Vyžádali si ode mne výstavu českého současného umění, designu a architektury do Bruselu u příležitosti českého předsednictví, navrhovala jsem například výstavu České sklo 1945 – 1980 ve Veletržním paláci, stálou výstavu barokních uměleckých řemesel ve Schwarzenberském paláci, výstavu Cartier na Pražském hradě, to bylo velmi náročné.
Věnuji se také své vlastní volné tvorbě, obzvlášť prostorovým objektům z nerez oceli, navrhuji nábytek a různé předměty pro stolování. Organizuji také výstavy našeho ateliéru. Před pár lety jsme měli výstavu v muzeu designu Neue Pinakothek v Mnichově. Pro školu bylo vystavení studentských prací v tak významné instituci výlučnou záležitostí. Instalaci jsme pak zopakovali v galerii Rudolfinum.

Jak jste se dostala k výstavě Cartier?

Cartier chtěl v Praze uspořádat výstavu, nejraději na Pražském hradě. Od 80. let sbírají věci, které Cartier od roku 1845 kdy vyrobil. Tak významné kusy se na aukcích ale moc asto neobjevují, protože když už je rodina má, tak se jich nerada zbavuje. 13 královských rodin mělo s Cartierem dlouhodobou smlouvu. Na výstavu jsem vybrala přes 362 exponátů z více než 1400 historických objektů, které Cartier sbírka dnes obsahuje Každý kousek jsem v Ženevě, kde je sbirka uložena, měla v ruce.

To musela být krásná práce. Kde takové klenoty uchovávají?

Je to v domě, který zvenku vypadá úplně obyčejně, ale řekla bych, že ve vnitřním traktu, kde jsem nebyla, je vybudovaný bezpečný trezor. Začala jsem rokem 1900. Mimochodem, představte si, že začátkem 20. století byly perly dražší než diamanty. Když si tehdy chtěl Cartier otevřít svoji pobočku v New Yorku, odvezli tam jeden perlový náhrdelník a ten jeden jediný perlový náhrdelník vyměnili za krásnou budovu na 5. Avenue, kde Cartier sídli dodnes. Proces přípravy fungoval tak, že jsem kromě Ženevy jezdila také do archivů a dokumentárního centra v Paříži a vybírala tam doprovodný materiál k výstavě a fotografie rodiny a významných klientů. Poslouchala jsem s nimi spojené příběhy, na kterých jsem pak vytvořila koncept výstavy. Dozvěděla jsem se i zajímavosti, jako když astronauti poprvé vystoupili na Měsíc, tak deník LeFigaro vyzval čtenáře, aby posílali příspěvky. Z vybraných peněz by pro astronauty nechali něco unikátního vytvořit. Objednali u Cartiera čtyři modely lunárních modulů ze zlata a nyní má Cartier jeden z nich ve sbírce. Neil Armstrong se totiž jednou dostal do finančních potíží když hrál ruletu v Monte Carlu a potřeboval zaplatit dluh. Vzpomněl si, že má něco, co by mohl dobře zpeněžit. Zajímavý je také příběh mexické herečky Marie Felix, která milovala zvířata, a nechávala si dělat šperky v podobě hadů, draků a podobně. Jednou přivezla do Paříže designérům dva malé živé krokodýlky, dala je na stůl a řekla – pospěšte si, ta potvora hrozně rychle roste.

Vrátím-li se k vaší práci na UMPRUM, je někdo z absolventů, na koho jste obzvlášť hrdá?

Každý rok vyjde pár studentů, kteří dělají skvělou práci a několikrát již byl také někdo jmenovaný na cenu “objev roku” Czech Grand Design. Pravidelně se účastníme Designbloku, za což jsme již obdrželi čtyři zlatá polínka – ocenění za nejlepší školní prezentaci. Snažíme se, aby naši studenti, až vyjdou školu, věděli, co dál.

A jak to tedy s jejich uplatněním v reálném životě je?

Dosavadní absolventi si zřídili sdružení pod názvem Unosto a společně vystavují. Každým rokem je doporučujeme na mezinárodní výstavy a soutěže, kde získávají ocenění. To, že jsou vystavení světu a že zažívají odezvu a reflexi na svoji práci, je dál motivuje. Ale lehké to samozřejmě nemají.

Probíhá také nějaká spolupráce s našimi firmami?

Krůček po krůčku se rozvíjí. Jako škola jsme měli tři roky grant od ministerstva na spolupráci s průmyslem. Poslední prezentace školy na Milánském veletrhu a posléze na Designbloku na tom byla přímo založená, jmenovala se Collaboratory, kde se představily vybrané práce studentů z různých ateliérů, které s průmyslem něco vyvíjeli.

Sledujete, co lidé nosí na sobě?

Samozřejmě, nejsem slepá. A jsem z toho trochu nešťastná. Když člověk jde na vernisáž treba do Doxu, tak tam samozřejmě jsou krasní lidé, zajímavě oblečení. Ale to co běžně vidíme na ulicích je komerční, bez nápadu, bez odvahy, bez elegance. Nechci urážet, protože každý se snaží být elegantní, ale mám na mysli takovou trošku extravagantnější eleganci. Lidé se možná bojí – co by řekla sousedka, kolegyně...

Když to srovnáte s New Yorkem, je to velký rozdíl?

Určitě. New York je svět sám o sobě, mekka kultury, velmi bohaté kosmopolitní město, se spoustou lidí pohybujících se v oblastech hudby, filmu, divadla, uměni, architektury, designu. Každý je svým způsobem jedinečná osobnost, vyznačující se odvážným osobitým stylem.

Vy sama sbíráte šperky?

Že bych si nějaký koupila, to ne, ale občas si je vyměňujeme s kolegy.

BOX:

Nejdůležitější vlastnost pro život:

Odvaha

Co na druhých lidech nejvíce obdivujete?

Otevřenost

Co naopak na lidech nejvíc nesnášíte?

Ufňukanost

Čím si nejvíce odpočinete?

Ve společnosti milých přátel

Kde bych chtěla žít:

Tam, kde jsem šťastná

Oblíbená kniha:

Siddhartha od Hermana Hesseho

Co nejraději jíte:

Jídlo uvařené s láskou

VIZITKA: doc. Eva Eisler

- patří mezi nejvýznamnější světové designéry současného šperku
- věnuje se také architektuře, designu nábytku, výtvarnému umění, je kurátorkou výstav a vede ateliér K.O.V. na UMPRUM
- přes dvacet let žila ve Spojených státech, kde působila na New York university, Parsons school for design a Rhode Island School of Design.
- její díla jsou zastoupena ve sbírkách významných světových muzeí
- získala řadu ocenění, například od New York Foundation for the Arts and Form, Bellagio Center (Rockefeller Foundation), Bundesverband Kunsthandwerk.
- má dva dospělé syny, jeden z nich učí v Česku na Waldorfské škole, druhý žije v New Yorku a pracuje v oblasti architektury a filmu.